Televize v minulém století měnila způsob komunikace, jiná média i domácnosti. Nemálo autorů se po celém světě snažilo tento jev prozkoumat, pochopit a popsat - ať už v době jejího uvedení, tak teď, kdy je televize spojená i s internetem a sociálními sítěmi, čímž představuje úplně jiný fenomén než před 50 lety. Nový svazek prací mého oblíbeného akademika Umberta Eca O televizi přináší unikátní soubor poznatků, esejů a odpřednášených závěrů z let 1956 - 2015.
Už ve svých prvních příspěvcích na téma televize byl Eco kritický a vyjadřoval obavy z uchopení takového nástroje, jaký televize představovala. „Televizní civilizace by mohla být komplementární k civilizaci knihy. Navrhnout televizi sérii didaktických programů, který by publikum naučily nesledovat ji víc, než je třeba, aby divák věděl, kdy před obrazovkou nesedí dobrovolně a kdy se z pozornosti stává hypnóza a z přesvědčení emotivní přitakání, třeba není věc tak nemožná, jak by se na první pohled zdálo, a v žádném případě by to neměla být utopie,“ psal Eco v době, kdy televize ještě nebyla masovou záležitostí. Po odstupu takřka šesti desítek let je vidět, že se bohužel o utopii jednalo.
Minulý rok jsem četla Prokletí od Chucka Palahniuka, kde mi utkvěl v hlavě citát, že dívání se na televizi je dobrý trénink na to, když je člověk mrtvý. Když sledování televize nad člověkem ztratí kontrolu, určitě ho to v budoucnu poznamená. Ať už kvůli zvyku a rituálu, který sledování televize obnáší, tak kvůli obsahu.
Televize zároveň téměř vyhubila noviny, naopak přitáhla čtenáře odborných periodik. V dnešní době je to pochopitelně odlišné už kvůli avizovanému spojení televize, internetu a sociálních sítí. Osobně mě tato kombinace děsí, protože se domnívám, že sociální sítě jsou za spoustou ničivých jevů, které ve společnosti panují - od radikalizace po pornografii.
Přímý přenos jako otevřené dílo režiséra
Eco zdůrazňuje chápání televize jako služby. Hodně příspěvků věnoval rozboru přímého přenosu, kde jasně vysvětloval, že přímý přenos rozhodně není věrným ztvárněním skutečnosti, protože je konstruován na základě určitého počtu kamer rozmístěných na určitých místech ve studiu či exteriérech a režisér rozhoduje, jaké záběry do éteru vyslat. I když se doba záznamu v zásadě kryje s časem vysílání, moment střihu probíhá velmi rychlým tempem a režisér musí vymyslet událost, ke které ale právě dochází, tak, aby byla identická s tím, co se děje, zároveň předvídat místo a čas další fáze její dějové linie. „Jeho způsob vyprávění se tedy zjevně z poloviny odvíjí jako důsledek umění a z druhé poloviny jako dílo přírody; výsledný produkt je podivnou interakcí bezprostřednosti a vyumělkovanosti, kde vyumělkovanost určuje a volí bezprostřednost, ale bezprostřednost je vůdčím principem zrodu a dovršením vyumělkovanosti,“ popisuje Eco.
Televize byla od jejích počátků nástrojem ideologií a dnes tomu není jinak. Publikum se vychovává k obrazu mocenských zájmů, názorů lidí, co stojí nahoře a ani si mnohdy neuvědomujeme, co je nám podsouváno a jak nás to může měnit. Obzvlášť v případě, kdy o věcech kriticky nepřemýšlíme.
Davy obyčejných tváří
Televize přinesla i zásadní změny ve vnímání lidí. „Kdysi vídali lidé na ulici jiné lidi a považovali je za obyčejné právě proto, že je člověk mohl potkat na každém rohu. V kině a v televizi naopak vnímali hvězdy, obraz toho, čím by chtěl každý být,“ píše Eco. Potom se ale zrodily reality show a nejrůznější pořady, kde se čím dál tím více objevovali obyčejní lidé. Zprvu takové lidi ostatní na ulici žádali o autogram, protože se ocitli na místech, které bylo určené pro hvězdy. Během let se počet vysílacích stanic zmnohanásobil a celodenní televizní program bylo potřeba zaplnit pořady, kde jsou obyčejní lidé. Plavčíci, starci, starostové, obchodníci, kdokoliv.
Dnes už jsme tak daleko, že by málokdo stál o pořad se zajímavostmi o Einsteinovi, když si můžeme virtuálně pošmejdit ve skříni Marušky z Plzně. Navíc pokud si klademe za cíl vidět co nejvíce tváří obyčejných lidí, nevyplatí se odcházet z obýváku. „Pokud svých padesát sedm tisíc vteřin denně strávím u televize a budu přitom náhodně přepínat z kanálu na kanál, mám víc příležitostí spatřit obyčejné tváře než při bloumání po ulici, také proto, že nějaká tvář na ulici mi může uniknout, zatímco ta na televizní obrazovce neomylně přitáhne mou pozornost,“ dává do kontrastu autor to, že zatímco kdysi bývala televize místem, kde se objevovaly významné osobnosti, dnes je právě z tohoto důvodu prostředím, kde se vídají naprosto obyčejné tváře. Dřív televize lidem dávala to, co by jinde neviděli, dnes nabízí to, co mohou vidět všude.
Televize byla, je a bude předmětem zkoumání. Ať už z pohledu sémiotiky, tak psychologie, tak mnoha dalších vědních disciplín. Sám Eco věnoval televizi řadu teorií, je velice zajímavé sledovat jeho vývoj, jak plynul čas a televize se se svými prostředky jako služba neustále vyvíjela a měnila se mu před očima. Eco přišel s termínem neotelevize ještě před jejím vznikem, mnohokrát se trefil do černého. Je otázkou, do jaké míry se televize stala jevem děsivým a zda je zde stále nějaká šance pro Ecovy utopické představy, které jsem citovala na začátku. Co myslíte?
.png)
0 Komentáře
Moc děkuji za každý komentář! :)