Poprvé jsem to pocítila v sedmnácti, když jsem po škole spěchala na trénink, místo abych šla se spolužáky do mekáče. Postupem let jsem se s problematikou mého údajně nudného života setkávala čím dál tím častěji. Přitom já sama se aktuálně cítím ve všech směrech nejlíp za život, tak v čem je problém? Potíž je v tom, že mi je jen 25. 

Na vysoké škole by člověk měl randit, vymetat večírky, bavit se, hledat své místo, ale moc na sebe netlačit. Hlavně mít spoustu divokých vzpomínek, jejichž vyprávění posluchače zaručeně pobaví. Čím jsem starší, tím míň chápu to, jak se lidi srovnávají a následně vám hodnotí to, co vás baví a naplňuje, na základě toho, jak svět vnímají oni. A myslí si, že když vám to řeknou, tak se začnete chovat v jejich očích normálně. 

Já jsem silný introvert a workoholik, těší mě. Studuji čtvrtým rokem obor, pro který jsem bez přehánění nadšená. Dobrovolničím v organizaci, která pomáhá obětem domácího a sexuálního násilí. Stážuji na obvodním státním zastupitelství. Brigádničím v naší fakultní knihovně a jsem pomocnou vědeckou silou na katedře trestního práva. Cítím se neuvěřitelně naplněná a na správném místě. Mám spoustu vizí a i když si toho umím naložit vydatně, vyhovuje mi to tak. Nikdy se mi nestalo, že bych litovala času, kdy jsem četla nějakou knihu, článek, učebnici nebo pracovala. Přísahám. Téměř pravidelně jsem ale litovala akcí, kam jsem šla jen proto, že mi bylo trapné odmítnout, nebo šlo o člověka, se kterým jsme navzájem udržovali kontakt jen proto, že se známe většinu našich životů. 

Nespočítala bych, kolikrát se mě někdo snažil přesvědčit, jak zavrženíhodně mrhám svými nejlepšími léty. Reakce na můj program a aktivity byl mnohdy horší, než kdybych někomu řekla, že plánuji teroristický útok. Místo s judikaturou doma, bych měla být s přáteli venku. Místo hrnečku kafe bych si měla vychutnávat drinky a namísto konverzací o aktuálním dění nebo čemkoliv neosobním bych spíše měla řešit, kdo se s kým dal dohromady. Neznamená to, že si hraju na něco lepšího, nicméně už nemám potřebu sama sobě kazit náladu tím, že to budu poslouchat, chodit někam, kde akorát počítám minuty do odjezdu domů, nebo kde se mi akorát někdo snaží namluvit, co bych měla a neměla chtít a dělat se svým časem.

Každý den se budím s radostí. Státní zastupitelství je to nejlepší, co se mi za studium stalo. Píšu odbornou práci, která je kontroverzní, ale kterou bych za rok ráda rozšiřovala na diplomku. Nechávám si prostor i na plytkou beletrii, která mi nedá víc než další příběh, protože miluji čtení krásných knih jako činnost a protože mě baví příběhy sbírat. Jsem šťastná z toho, když mám diář narvaný zajímavými přednáškami a akcemi, křesty knih, směnami v práci a vizemi. 

Jsem zvyklá na to, že se okolí těžko chápe, že to není póza, ale že mi je takhle opravdu nejlépe. Mám tolik úžasných zkušeností, zážitků a příležitostí, neměnila bych. I když je to pro okolí nepochopitelné, spousta mých činností je osamělá - ať už psaní práce, studium (většina stejně probíhá mimo výuku), tvůrčí psaní. Upřímně ale mohu říct, že se cítím šťastná. 

Stinnou stránkou je, že mi nic, čeho dosáhnu, není dost. Neustále bych chtěla být o dva kroky dál, dny mi jsou krátké, neustále mám pocit, že nestíhám, a snadno se dostanu do myšlenkové smyčky, ze které je heslo ven pouze přiznáním: nevím nic, jsem nemožná. Mám ale čisté svědomí v tom, že se vše snažím dělat, jak nejlépe dovedu. Zbytek ukáže jen čas. 

Vždy jsem se nudila výhradně u činností, u kterých jsem se podle ostatních chovala tak, jak by se dívka v mém věku měla chovat. Jakmile jsem sama sebe začala poslouchat a stala se sobě prioritou, vše se začalo měnit. Jsem pyšná na to, že mám tak "nudný život". Jsem sama sobě slunečnicí a přesně vím, za čím má pro mě smysl se otáčet.