Masakr v McDonald's, který prolomil tabu posttraumatické stresové poruchy u policistů

Vypadalo to jako tuctový letní den. Jednadvacet lidí by ráno 18. července 1984 ani nenapadlo, že se jim stane osudným návštěva rychlého občerstvení. Tragédie dnes známá jako San Ysidro McDonald's massacre měla kromě ztráty tolika nevinných životů obrovské dopady na mentální zdraví přeživších i zasahujících policistů.

Jedenačtyřicetiletý James Huberty se 15. července 1984 svěřil své manželce, že má psychický problém. O dva dny později zavolal na kliniku duševního zdraví, kde požádal o termín sezení. Recepční si na něj vzal kontaktní údaje, a protože v něm Huberty nezanechal dojem, že by se jednalo o naléhavý problém, navíc mu Huberty potvrdil, že dosud nebyl nikdy hospitalizovaný, označil hovor jako nekrizový, tudíž měl být vyřízen do 48 hodin. 

Následujícího dne, 18.července 1984, se odpoledne Huberty šel rozloučit se svojí ženou, které řekl, že jde lovit lidi. Z důvodů, které se už nikdy nedozvíme, tomuto prohlášení manželka nepřikládala žádnou důležitost. Jel asi dvě stě metrů od svého bytu k nejbližší restauraci rychlého občerstvení McDonald's, která se nacházela ve čtvrti San Ysidro v Sant Diegu v Kalifornii. Potom nastal 77 minut trvající masakr. Huberty nereagoval na výzvy policie a než ho odstřelovač zneškodnil, stihl zavraždit 21 lidí ve věku od osmi měsíců do 74 let a dalších 19 lidí zranil. 

Huberty během útoku opakovaně provolával, že je veterán z války ve Vietnamu, podle záznamů ale nikdy v armádě nebyl. Nebudu se nijak zaměřovat na minulost a osobnost Jamese Hubertyho, protože to není podstatou tohoto článku, navíc u něj při pitvě nebyly nalezeny ani stopy alkoholu, drog či jiných látek, které by mohly ovlivňovat jeho příčetnost, což je vše, co v tomto případě ohledně jeho postavy považuji za podstatné. Nejde mi o masakr jako senzaci, což tak bohužel z médií většinou vyznívá - po jakémkoliv útoku hned po nejčerstvější zprávě všude běží především životopisy útočníků jako přes kopírák. 

Impuls pro výzkum PTSP u profesionálů

Posttraumatická stresová porucha byla v osmdesátých letech minulého století samozřejmě již známý pojem. Bezprostředně po této tragické události probíhal výzkum posttraumatické stresové poruchy u žen ve věku 35 - 50 let, které nebyly přímo na místě tragédie, ale přesto měly jako přihlížející příznaky ještě šest měsíců poté. Výsledky ukázaly, že ještě 6 % z nich mělo silné příznaky déle než 9 měsíců od události a to, opakuji, nebyly přímými účastnicemi. 

Jednalo se o masovou vraždu s do té doby největším počtem obětí spáchanou jedním střelcem v historii Spojených států, tudíž předmětů zkoumání byla celá řada. Tehdy poprvé zazněla myšlenka o zavedení psychologické péče "on the job", jak uvádí soudní znalkyně Ludmila Čírtková ve svém článku v časopisu Kriminalistika (č. 3, rok 2001). U příslušníků policejních složek, kteří na místě zasahovali, se totiž následně projevily problémy typické pro posttraumatickou stresovou poruchu. Jednalo se o prolomení dosavadního mýtu, že policisté jakožto profesionálové, kteří při nástupu musí procházet psychotesty a psychologickou přípravou během služby, nemohou být traumatizováni. 

Během následujících let se uskutečnila řada výzkumů, které zkoumaly traumatizující události při výkonu práce policistů. „Po čtvrtstoletí bádání je k dispozici řada zajímavých poznatků. Dominuje problém použití střelné zbraně proti člověku. Všeobecně se předpokládá, že zastřelit člověka v dobách hlubokého míru, takříkajíc z pracovních důvodů, není pro většinu policejních specializací normální událostí, a může proto způsobit specifický soubor následných potíží označovaný jako tzv. postshooting trauma,“ uvedla Čírtková.  

V dnešní době už jsou samozřejmě poznatky dál, přesto minimálně v laické společnosti určitě dál panuje mýtus ohledně traumatu u povolání, u kterých se presumuje vyšší fyzická i psychická odolnost, ať už jde o policisty, vojáky nebo například záchranáře. To, že se u některých povolání provádí psychotesty či podstupují psychologický výcvik, předpokládá se nebezpečí a jedinci si toho jsou vědomi, neznamená, že nemohou sami pocítit při výkonu své práce trauma. Útok v San Ysidro minimálně značně urychlil postupy, metody a zjednodušeně řečeno rutiny, které se posttraumatické stresové poruše u profesionálů snaží předcházet. 

Pamětní deska s obětmi masakru, foto: Wikimedia Commons/ Spacemountainmike

Okomentovat

5 Komentáře

  1. Tomu říkám zajímavý kontent <3

    OdpovědětVymazat
  2. To je hrozné! Nedovedu si představit, co se takovým útočníkům honí hlavou, když vraždí nevinné lidi.

    OdpovědětVymazat
  3. Ten den se David Burke, ozbrojený a psychicky labilní muž, vtrhl do pobočky McDonald's v San Ysidro, Kalifornie, a začal střílet. Během svého útoku zabil 21 lidí a zranil dalších 19. Po několika hodinách se situace skončila tím, že policie zasáhla a Burkea zastřelila.

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář! :)