Zpomalit alespoň pár dní před porodem. A žít pomalu, opravdově, jinak

Když jsem odcházela na mateřskou osm týdnů před termínem porodu, z několika stran jsem slyšela, že jsem vlastně líná, a jak je zvláštní, že nepracuji „do poslední chvíle“. Ideálně prý odeslat poslední e-mail rovnou v kontrakcích. Zaujala mě ta potřeba hodnotit, kdy se žena má přepnout z režimu práce do režimu porodu. A taky ten rozšířený stereotyp, že mateřská rovná se „nedělám nic“ a jen střídám latte se sojovým mlékem s těhotenskou jógou.

Já během té „dovolené“:

• se účastnila dvou konferencí (zahraniční a české),
• napsala dva odborné články,
• absolvovala dva víkendové bloky dálkového studia genderových studií,
• zrevidovala celou kapitolu disertace a rozpracovala další,
• zvládla celé zkouškové období (od zkoušek po závěrečné eseje a projekty).

A stejně to nestačilo. Jen jsem si nedala možnost si to období vůbec užít.

Poslední dny před porodem mi tělo dalo červenou. Kromě toho, že jsem si pomyslně odškrtala předporodní to-do list, jsem si uvědomila, jak moc jedu podle starého mindsetu, který přitom už dávno chci opustit.

Většinu života jsem fanaticky jela na výkon.Vlastními deadliny jsem si vytvářela tlak v hlavě. Všechno muselo být dřív než včas. Svoji hodnotu jsem odvíjela od přehlcení, protože jsem nic jiného roky neznala. Přidávala jsem si další projekty, výzvy, cíle, ale někde po cestě jsem zapomněla na radost.

To ohromné zrychlení, které jsem si po nástupu na mateřskou sama vytvořila ve snaze nahnat povinnosti, psaní, dvě školy, všechen čas, mě konečně přimělo zpomalit. A zasmát se sama sobě. Komplikace v těhotenství jsem „zalepovala“ prací. Protože nárůst napětí byl jediný vyrovnávací mechanismus, který jsem znala. 

Moje nová role rozhodně nebude v pozadí, ale doktorát, dálkové studium, vlastní projekty a vize jsou pro mě stále podstatné. Jen už ne v tempu, ve kterém bych se dívala jen před sebe a nevnímala všechno krásné kolem: štěstí, podmínky k němu i možnost dělat, co mě naplňuje.

Tenhle přerod jsem se rozhodla mapovat.

Ne jako mama blogerka. Spíš jako žena, co hledá znovu prostor pro radost, autenticitu a pomalost, i když dál studuje a tvoří. Opravdově. Nellogicky. Určitě byly doby, kdy bych pohrdala obrazem ženy, co zapisuje citáty, listuje deníkem a je chorobně závislá na vůni levandule. Ale teď? Přesně to jsem. A přesně to budu. Zároveň dál píšu disertaci. Dál čtu judikaturu. Dál studuju genderová studia. Jen jinak.

Tohle je ta skutečná Nellogika. A připadá mi to jako ten nejpřirozenější rebrand, jaký jsem si mohla dát.

Co tedy na tomhle blogu najdete?

• Cokoli mi proletí hlavou.
• Myšlenky ve tři ráno, když nemůžu usnout.
• Fun facts z genderových textů.
• Sdílení procesu, jak s miminkem zvládám magisterské i doktorské studium.

Je to můj prostor pro slova, která rostou jako slunečnice. Občas křehká. Občas ostrá. Vždycky nell(l)ogická.