Jsou ještě na sociálních sítích skuteční lidé, co sami píšou a tvoří obsah?

Nejsem z těch, kteří by v čím dál častějším používání umělé inteligence viděli jen samé hrozby. Věřím, že pokud ji budeme používat vědomě a zároveň si uchováme vlastní uvažování, může se z ní stát užitečný nástroj. Nástroj, který dokáže zefektivnit práci nebo pomoci i v kreativních procesech, ať už jde o tvorbu vizuálů, konzultaci loga nebo třeba hledání nápadů. Problém pro mě nezačíná u samotné technologie, ale u způsobu, jakým ji používáme.

Poslední dobou mám totiž, zejména na Instagramu, čím dál silnější pocit, že už nekonzumuji obsah, který by na mě působil autenticky. Algoritmus mi neustále nabízí videa a příspěvky, které se nápadně podobají. Mají stejnou strukturu, stejný rytmus, stejné „zásadní poselství“. A často i velmi podobnou skladbu vět, která je už dnes pro generovaný obsah téměř ikonická. Co mě ale překvapilo ještě víc, bylo zjištění, že se s tímto typem obsahu nesetkávám jen u náhodných doporučených účtů, ale i u lidí, které sama sleduji. A někdy dokonce i u lidí, které osobně znám. Najednou jsem si začala všímat, jak často se i velmi osobní profily začínají podobat jeden druhému. Jak se individuální hlas pomalu vytrácí pod tlakem toho, co „funguje“. 

Připadalo mi to zvláštní. Ne snad proto, že by se někdo snažil růst, mít dosahy nebo se přizpůsobit platformě. To samo o sobě nijak nesoudím. Sociální sítě mají svá pravidla a kdo se na nich chce pohybovat aktivně, nevyhne se určité míře přizpůsobení. Spíš mě zarazilo, jak rychle a nenápadně se z tvorby může stát výkon. Obsah, který má především plnit parametry algoritmu. Ne potřebu něco sdělit, něco zpracovat, něco pojmenovat. Jen obstát v konkurenčním prostředí nekonečného feedu.

Psát o tom na blog jako v roce 2014 je možná ten nejméně trendy způsob, jak si myšlenky někam ukládat. Ale právě to je pro mě malý, osobní prvek Nellogiky. Protože čím víc sleduji, jak se digitální prostor zaplňuje dokonale uhlazenými, správně strukturovanými a emočně přesně dávkovanými výstupy, tím víc si uvědomuji, že mi vlastně chybí drobné nedokonalosti. Nejistota. Váhání. Styl, který se nevejde do šablony. Chybí mi pocit, že za textem nebo videem někdo skutečně přemýšlel, ne jen optimalizoval. A přísahám, že jestli ještě uvidím další video o dokonalé ranní rutině, která by v reálném životě měla asi 15 hodin, zvážím svoje působení na socsítích.

Umělá inteligence sama o sobě za to nemůže. Je to jen nástroj. Problém nastává ve chvíli, kdy se z nástroje stává berlička. Když se začneme spoléhat na to, že za nás někdo jiný pojmenuje naše emoce, naše názory i naše zkušenosti. A my už je jen převezmeme ve formě hezky znějících vět. Možná je to daň za rychlost, kterou dnes od obsahu očekáváme. Možná je to přirozený vývoj. Ale čím víc se tím prostředím pohybuji, tím víc mám potřebu vracet se k pomalejším formám. K textům, které nevznikají proto, aby se dobře sdílely. Ale proto, že  jsem měla já potřebu je napsat. Ne proto, že by mohly být lepší, ale protože jsou moje a samo psaní nebo jiná tvorba jsou mi formou kreativního vybití, kterým kompenzuji jiný přetlak (u mě zejména kombinace dvou studií, práce a péčí o miminko). 

Možná právě v době, kdy už dokážeme vygenerovat téměř cokoliv během několika vteřin, má největší hodnotu něco úplně jiného. Vlastní myšlenka, styl vyjadřování i pocit z tvorby samotné. Pro mě je psaní milovanou vášní snad od základní školy. I když jsem se během života snažila o jinou cestu, vždy si mě nějak našlo. Teď už ve formě zejména publikací spíše odborných v rámci doktorského studia nebo esejí na genderových studiích, ale stále píšu.

Hodlám si dělat více času i na Nellogiku, protože pro mě to smysl má. Poslední dobou mě odrazovalo i množství rádoby dokonalého obsahu, pocit, že je internet už přehlcený a proč se vůbec pokoušet tam vnášet něco autentického a rozšiřovat svoji digitální stopu, když už se to dneska nenosí. Asi nenosí, ale je to Nellogický. Takže to budu dělat hlavně pro sebe. 

Pro ilustraci zpomalení dávám fotku kafíčka a koláčku, kterou jsem nedávno pořídila v kavárně, kde jsem o tomto tématu hodně přemýšlela. Seděla jsem se svým malým synem na klíně a říkala si, že nehodlám na opravdovost zanevřít.