Poslední dva dny v bytě, kde jsem žila téměř na den přesně dva roky. První samostatné bydlení, které jsem si vybavila podle sebe a užívala si, jak jsem poprvé v životě měla všechno opravdu blízko. Od sauny po práci. Život plyne a se svojí milovanou nukleární rodinkou se stěhujeme do násobně většího a krásnějšího (a za 30 let i našeho) bytu. I když vím, že si polepším ve všech aspektech, stejně mě přepadá trochu nostalgie.
Balit opět celý svůj život do krabic mě nutí přemýšlet, co si chci vzít dál a co je lepší nechat tady. Platí to nejen pro nábytek, ale i pro zážitky, které se mi s tímhle bytem pojí. Hrozně ráda si s sebou vezmu vzpomínku na to, jak jsme s manželem leželi na posteli a vymýšleli, jaké bude naše společné příjmení, nebo jak se tu náš syn rozkoukával a prožívali jsme společně šestinedělí. Určitě si s sebou beru i obrázek toho, jak jsme se s manželem sestěhovávali, jak jsme se tu učili náš první novomanželský tanec, nebo jak jsem se tu s mojí bestie přihlašovala se slzami smíchu na genderová studia.
Jsou ale i vzpomínky, které tu nechám stejně jako nábytek, který už v novém bytě nebudu potřebovat. Krátce po nastěhování jsem se rozešla s tehdejším přítelem, se kterým jsem celou ulici, kde jsem bydlela, měla spojenou. Naštěstí jsem negativní období docela rychle kompenzovala zejména horlivým nakupováním pokojových rostlin a každodenní návštěvou sauny. Stejně tak mám do jisté míry s obývacím pokojem spojený velmi náročný konec těhotenství, kdy jsem téměř nespala a hodně nocí strávila právě tam.
Celkově období v dosavadním bytě vnímám jako ohromně zlomové, protože jsem zde prožila tolik obrovských milníků. Je ale na čase se posunout dál. Právě už s těmi plody z posledních dvou let se konečně trochu uvolnit, zpomalit a konečně skutečně budovat náš domov.
Co jsem se přestěhovala do bytu, co teď budu opouštět, byl to sprint a tolik změn, že mi přijde, že jsem tu žila daleko déle. Aktuálně nemám samozřejmě míň povinností, projektů a cílů, nicméně se cítím klidněji v tom, že jen pokračuji v tom, co se za poslední roky začalo, nepouštím se do nových projektů. Dopaminu mám na rozdávání a čím dál tím více upřednostňuji ten “drahý”. Možná tu spolu s nábytkem nechávám i kousek svého starého já, které pořád spěchalo, plánovalo a mělo strach, že kontrolu ztratí. S miminkem se tohle ve mě přirozeně mění a přijdu si už úplně jiná než v době nastěhování.
V novém bytě toho zažiju hrozně moc. Na psacím stole, který se akorát montuje, budu (snad) dopisovat disertaci a psát diplomku. A nějaké další publikace. Třeba konečně i vlastní beletrii. V kuchyni, která je stejně jako všechno ostatní v novém bytě na míru podle našich představ, budu co nevidět dělat synovi svačinky do školy. V obýváku budeme společně hrát Labilní jednorožce (karetní hra) a do ložnice se budu uchylovat, abych úplně vypla mimo jiné po práci, kterou nevím, jakou budu dělat.
Je to takový náš nový rodinný začátek. Budeme za pár dní žít v místě, které nenese stopy po nikom jiném než po naší nukleární sluníčkové rodince. Beru to jako pomyslný nový začátek. Baví mě, s jakou lehkostí jsme zvládli všechny stresory, které jsou sice z pozitivních událostí, ale i tak mohou být náročné. Sice teď bude potřeba nějaké zabydlování a nemůže být všechno hned, velmi brzy si ale konečně budeme užívat skutečnou pohodu a letošní Vánoce budou kouzelné, protože budeme poprvé tři a porpvé v našem novém domově.
Jak prožíváte stěhování vy? 🌻
.png)
0 Komentáře
Moc děkuji za každý komentář! :)