Upřímně o šestinedělí aneb očekávání vs. realita

Šestinedělí jsem si dlouho představovala jako osobní peklo. Znala jsem z těhotenství totiž jen jeho očekávané negativní stránky, tedy bolest, krvácení a úzkosti. A protože poslední měsíc před porodem, včetně desetidenního přenášení, byl psychicky těžký, bála jsem se o to víc. Budu stíhat přebalovat miminko? Samu sebe? Stihnu se vůbec osprchovat? A co budu dělat celé dny?

Nakonec ale byla realita úplně jiná. Před závorku musím vytknout, že jsem měla velké štěstí. Narodil se mi zdravý a zatím pohodový chlapeček, i proto dnes snadno poznám, kdy jde jen o růstový spurt nebo párdenní výkyv. Ale na začátku jsem to nevěděla. Prvních pět dní jsme strávili v porodnici kvůli žloutence a už tam jsem měla pocit, že se se synem docela známe. A i když to může znít jako klišé, pravdou je, že šestinedělí pro mě bylo explozí lásky. 

Hormonální tobogán to byl. Nikdy v životě jsem se tolik nesmála, neculila a neplakala dojetím. Když jsme přijeli domů, obrečela jsem například přesvědčení, že mi syn roste před očima tak rychle, že mě brzy nebude potřebovat. Bylo mu v tu chvíli necelých pět dní. Kromě dojetí se otevřela i hlubší témata jako otázky koloběhu života, pomíjivosti a obavy, jestli si každou vteřinu dokážu dostatečně užít. Dojímání nepřestává ani teď. Užívám si čas, který si ze svého života nepamatuju (když jsem já byla novorozenec), a sobecky mě mrzí, že si ho nebude pamatovat ani můj syn.  Ty chvíle, kdy jsme spolu pořád a navzájem si sebe maximálně užíváme, jsou totiž kouzelné.

Nebylo to samozřejmě jen růžové. Vzhledem k velikosti miminka a náročnému porodu se mi prodloužila rekonvalescence, která potrvá ještě dlouho. Fyzicky mě tělo přinutilo zabrzdit elán, a snad mě tím učí trpělivosti. Celkově ale bylo šestinedělí nádherné. Pomalé. Plné ňunání, fascinace nad tím, co ženské tělo zvládne, a nepopsatelné radosti. K dobré náladě samozřejmě přispělo, že jsem neměla žádné problémy s kojením a chlapeček od začátku solidně spinká. Hodně mi pomohl i skvělý předporodní kurz, který jsme s manželem absolvovali (čtyři individuální dvouhodinovky). Ale nakonec jde hlavně o to, jaké je miminko.

Co se navíc podařilo nad očekávání, byl můj návrat k různým mentálním povinnostem a aktivitám. Ať už jde o kódování soudních rozhodnutí nebo práci na disertaci, už během šestinedělí jsem měla energii i myšlenky na to v práci pokračovat. Samozřejmě využívám toho, že je chlapeček ještě malý a během dne má několik šlofíků, které se snažím proměnit v produktivní čas. Zároveň mám úžasnou podporu v podobě mojí maminky, která je nadšenou babičkou a dvakrát týdně bere miminko do nosítka na procházku. Já tak mám možnost se dostat i do tvořícího flow. Je to pro mě obrovská pomoc a jsem za ni vděčná.

Cílem tohoto příspěvku není šestinedělí přehnaně romantizovat. Chci ale dodat naději, že nemusí vždy probíhat tak, jak strašáka malují obavy v hlavě. Ano, okolnosti hrají obrovskou roli, ale věřím, že nejsem jediná, koho šestinedělí překvapilo pozitivně. A také chci apelovat: myslete na sebe a nenechte si tohle období vzít. Ne soutěžemi o to, kdo měl těžší porod nebo méně spí. Ne lidmi, kteří sami radost necítí a chtějí ji kazit ostatním. To za to nestojí.