Od kudrlin k „civilizovanosti“: proč jsou rovné vlasy ve filmech vždycky znakem proměny

Narovnání vlasů na první pohled působí jako obyčejná kosmetická volba. Něco, co spadá do kategorie stylu, vkusu nebo momentální nálady. Když se na to ale člověk podívá optikou feministických a postkoloniálních studií, začne se ukazovat, že vlasy nejsou jen estetická záležitost. Jsou kulturním symbolem. Nesou informaci o identitě, o společenském postavení i o tom, jak moc se někdo přizpůsobuje dominantním představám o tom, co je „upravené“, „profesionální“ nebo „civilizované“ (Mbilishaka & Hudlin, 2023). Právě proto lze praxi narovnávání vlasů chápat jako malý výřez mnohem širších struktur. Struktur, které určují, jak mají těla vypadat, aby byla považována za přijatelné.

Když jsem si to začala víc uvědomovat, došlo mi, jak často se tenhle motiv objevuje ve filmech. A jak nenápadně nám podsouvá představu, že rovné vlasy znamenají zlepšení.

Filmová proměna jako disciplína těla

Typickým příkladem jsou filmy Deník princezny (2001) nebo Ďábel nosí Pradu (2006). V obou případech hraje hlavní roli Anne Hathaway a v obou případech prochází její postava „proměnou“. Součástí té proměny je narovnání vlasů. Kudrnaté, neposedné vlasy se změní v hladké a kontrolované. A spolu s tím se změní i to, jak je postava vnímána okolím.

V Deníku princezny je to dokonce vyloženě komediální moment. Kadeřník zlomí hřeben při pokusu učesat hlavní hrdinku a výsledek je prezentovaný jako triumf. S rovnými vlasy z ní „konečně udělali princeznu“. Druhý den ji spolužáci téměř nepoznají a najednou je na ni upřená pozornost, tentokrát pozitivní.

V Ďábel nosí Pradu má proměna ještě silnější třídní podtext. Hlavní hrdinka Andy je asistentkou šéfredaktorky módního časopisu, ale teprve poté, co projde vizuální transformací včetně narovnání vlasů, začne působit jako někdo, kdo do tohoto elitního prostředí skutečně patří. Vlasy tady nefungují jen jako styling. Jsou symbolem přijetí do určitého světa.

Kontrola, čistota a koloniální dědictví

Teoretička Anne McClintock popisuje, že koloniální režimy vytvářely hierarchie těl prostřednictvím kategorií čistoty a kontroly. Bílá těla byla kódována jako uspořádaná a civilizovaná, zatímco rasializovaná těla byla zobrazována jako excesivní nebo neukázněná (McClintock, 1995). I když přímo nemluví o vlasech, její rámec pomáhá pochopit, proč jsou ve vizuální kultuře rovné vlasy často spojované s „vyspělostí“. Přirozenost musí být nejdřív opracována, aby byla přijatelná.

U bílých postav ve filmech je narovnání vlasů spíš prostředkem, jak maximalizovat už existující privilegium. U nebělošských žen ale tahle estetická volba historicky souvisí i s tlakem na rasovou asimilaci (Lukate & Foster, 2022). Proto není možné vnímat úpravu vlasů jen jako individuální rozhodnutí bez širšího kontextu. Právě na to upozorňuje i Mohanty (2003), která varuje před tím, aby se ženské zkušenosti vytrhávaly z historických a materiálních nerovností.

Když estetika přechází do lidských práv

Důsledky estetických norem nejsou jen symbolické. V některých státech USA vedly diskriminační praktiky na pracovních pohovorech nebo ve školách k přijetí legislativy známé jako CROWN Act, která zakazuje diskriminaci na základě účesu a chrání přirozené afro-texturované vlasy (Payne-Patterson, 2023). To je moment, kdy se otázka vlasů posouvá z oblasti osobního stylu do oblasti lidských práv.

Internalizace: když se norma stane samozřejmostí

Ania Loomba upozorňuje, že moc je nejúčinnější ve chvíli, kdy ji lidé začnou vnímat jako přirozenou (Loomba, 2015). Filmové příběhy k tomu přispívají tím, že rovné vlasy prezentují jako něco, co „prostě patří“ k dospělosti, profesionalitě nebo úspěchu.

Narovnání vlasů se tak může jevit jako individuální volba, ale zároveň funguje jako kulturní mechanismus, který legitimizuje určité typy tělesnosti a jiné znevýhodňuje.

Socioložka Noliwe Rooks popisuje tuto praxi jako formu oběti. Vyžaduje čas, peníze, emoční energii a často i zásah profesionálů, a to vše proto, aby člověk dosáhl společenského přijetí (Rooks, 1996). Ve filmech je ale tahle oběť romantizovaná. Prezentuje se jako nutný krok k úspěchu.

Odpor a redefinice krásy

Zároveň ale existují i formy odporu. V afro-diasporních komunitách se postupně prosazuje přijetí přirozené struktury vlasů jako součást identity a hrdosti. Vlasy se tak stávají prostředkem sebeurčení.

Jedním z výrazných fenoménů je takzvaný „big chop“, tedy radikální ostříhání chemicky narovnávaných vlasů a návrat k přirozené textuře. I když motivace bývají různé, nelze přehlédnout, že v kulturním kontextu může jít o symbolické odmítnutí normy, která po generace určovala, jak má „přijatelná“ žena vypadat. Tělo se v takových chvílích stává místem změny.

Narovnávání vlasů ani jeho odmítání nelze chápat jednoduše jako správné nebo špatné rozhodnutí. Spíš jde o proces kulturního vyjednávání, ve kterém se potkávají historie, moc a osobní zkušenost. Možná právě proto mají vlasy tak silný symbolický význam. Nejsou jen o vzhledu. Jsou o tom, jaké tělo je považované za normální, přijatelné nebo profesionální. A také o tom, kdo má právo tu normu určovat.

Použité zdroje:

Gillam, R. (2017). All Tangled Up: Intersecting Stigmas of Race, Gender, and Sexuality in Mariana Rondón's Bad Hair. Black Camera, 9(1), 47-61.

Kmita, K. (2023). Hair as a Form of Resistance in Chimamanda Ngozi Adichie’s Americanah. New Horizons in English Studies. https://doi.org/10.17951/nh.2023.8.119-129.

Loomba, Ania. (2015). “Gender, Sexuality and Colonial Discourse” in Colonialism/Postcolonialism. London and New York: Routledge.

Lukate, J., & Foster, J. (2022). 'Depending on where I am…' Hair, travelling and the performance of identity among Black and mixed-race women. The British journal of social psychology. https://doi.org/10.1111/bjso.12584.).

Mbilishaka, A., & Hudlin, M. (2023). “I Remember My First Relaxer”: Black Women Voicing Psychologically Engrained Practices of Chemical Hair Straightening. Journal of Black Psychology, 49, 716 - 741. https://doi.org/10.1177/00957984231191849.

McClintock, A. (1995). Imperial leather: Race, gender and sexuality in the colonial contest. Routledge.

Mohanty, C. T. (2003). “Under Western Eyes” Revisited: Feminist Solidarity through Anticapitalist Struggles. Signs, 28(2), 499–535. https://doi.org/10.1086/342914.

Payne-Patterson, J. (2023, July 26). The CROWN Act: A jewel for combating racial discrimination in the workplace and classroom [Report]. Economic Policy Institute. https://www.epi.org/publication/crown-act/.

Rooks, N. (1996). Hair Raising: Beauty, Culture, and African American Women. https://doi.org/10.5860/choice.34-2822.