Spojení radikální naděje mi napsala vedoucí mé diplomky na gender studies v rámci přání všeho nejlepšího do nového roku. Jen tak, mezi řádky. Určitě vůbec netušila, jak moc to ve mně zůstane a že si její slova nechám vytetovat do kůže. Radikální naděje není její nebo můj koncept. Koluje ve veřejném prostoru, vyšla stejnojmenná kniha, přemýšlí o něm mnozí. Ale ve mně zarezonoval způsobem, který se těžko vysvětluje, dokud to člověk sám nezažije.
Radikální naděje mi přijde zásadní proto, že je to aktivní pozice. Naděje ve smyslu "snad to nějak dopadne" mě nebere. Radikální naděje je vědomé rozhodnutí, které se činí každý den znovu. Rozhodnutí, že věřím, že věci dopadnou dobře, nebo alespoň že má smysl se o ně snažit (např. že dostuduju obě školy; že zvládnu být máma a zároveň zůstat sama sebou; že stojí za to dělat věci jinak, i když je to náročnější). I když je nejistý výsledek, radikální naděje je motivací, proč nepřestávat.
Pod textem mám vytetované slunce. Solis je naše příjmení, které jsme si s manželem vymysleli sami. Latinsky slunce. Rozhodli jsme se nevzít žádnou jinou identitou, se kterou se ani jeden z nás tolik neztotožňoval, ale vytvořit vlastní. Láskyplnou větev, která začíná u nás. To slunce je pro mě symbol toho, že se dá rozhodnout dělat věci jinak. A že to rozhodnutí může být radostné, ne jen vzdorovité.
Musím otevřeně přiznat jednu věc, která mě při tom všem provází. Je obrovské privilegium, že vůbec tu radikální naději mohu mít, že se k ní mohu ve svém kontextu upínat. Mohu věřit, že zvládnu dokončit obě studia a pokračovat ve vysněné kariéře, protože na to mám podmínky. Nemusím si vybírat mezi mateřstvím a seberealizací, protože mám manžela a mé rodiče, kteří mi to ve vypjatých chvílích umožňují. Mohu věřit, že všechno dobře dopadne, protože žiju v bezpečí. Kdybych žila ve válce, chudobě, v podmínkách, které jsou pro miliony lidí realitou, tohle všechno by bylo nepředstavitelné. Radikální naděje by měla úplně jiný rozměr, nebo by spíš vůbec nebyla možná.
Jsem si toho vědoma, a právě proto mi přijde důležité tu naději mít a neplýtvat jí. Nevzít ji jako samozřejmost, ale jako závazek. Dělat věci, které mi dávají smysl. Psát o věcech, na kterých záleží (myšleno zejména akademicky). Věřit, že to má smysl, i když třeba mainstream tvrdí něco jiného.
Schválně jsem si tetování nechala udělat na viditelném místě, protože tohle je poselství, které chci šířit. Třeba někomu radikální naděje také zarezonuje.
0 Komentáře
Moc děkuji za každý komentář! :)