Když make-up není jen make-up: Rtěnka jako odpor, pravidlo i politický symbol

Rtěnka asi není první věc, která člověka napadne, když se řekne politický odpor. Přesto internetem už roky koluje příběh, podle kterého se za druhé světové války právě červené rty staly drobnou zbraní amerických žen proti Hitlerovi. Nacistický diktátor měl výraznou rtěnku nenávidět, a ženy ji proto údajně nosily ještě demonstrativněji. Je to skvělý příběh. Má všechno, co má dobrá historická historka mít, tedy válku, vzdor, ženskost a obyčejný předmět, který najednou získá úplně jiný význam. Jenže skutečná historie je komplikovanější. A vlastně mnohem zajímavější.

Make-up totiž v různých obdobích neříkal jen něco o tom, co zrovna považujeme za krásné. Dokázal vypovídat o tom, jak má vypadat slušná žena, kdo smí být nápadný, co považujeme za ženské nebo profesionální a někdy dokonce na čí straně stojíme. Historie kosmetiky je proto překvapivě dobrou demonstrací historie společenských pravidel.

Když bylo politické už být vidět

Na konci 19. století nebylo veřejné používání kosmetiky samozřejmostí. Výrazné líčení bylo v americké společnosti dlouho spojováno například s herečkami, prostitucí a ženami stojícími mimo ideál viktoriánské krásy. Na přelomu století se ale spolu s postavením žen začalo měnit i to, co směly dělat se svým obličejem. Historička Kathy Peiss ukazuje, že rozmach amerického kosmetického průmyslu souvisel s širší proměnou ženského života. Ženy se více pohybovaly ve veřejném prostoru, vstupovaly do placeného zaměstnání, získávaly větší spotřebitelskou moc a samy také patřily mezi podnikatelky, které nový beauty průmysl budovaly (Peiss, 1998).

Do tohoto období se obvykle zasazuje slavný příběh o sufražetkách. Podle něj Elizabeth Arden během newyorského pochodu za ženské volební právo v roce 1912 rozdávala účastnicím červené rtěnky, které se staly symbolem emancipace. Tady je ale dobré zabrzdit. Příběh se dnes opakuje téměř jako historická samozřejmost, jeho konkrétní podobu však nelze doložit zdaleka tak dobře jako obecnější proměnu významu kosmetiky. Bezpečněji tedy můžeme říct něco méně efektního, ale podstatnějšího, že viditelné líčení se postupně stávalo součástí obrazu nové, moderní ženy a zároveň zpochybňovalo starší představu, že ženskost (chápaná samozřejmě jinak v různých historických obdobích) musí být především nenápadná (Peiss, 1998).

Politické gesto totiž nemusí mít vždycky podobu transparentu. V prostředí, které ženám říká, kolik prostoru smějí zabírat a jak nápadné smějí být, může něco znamenat už samotné rozhodnutí být vidět. O několik desetiletí později ale dostala červená rtěnka mnohem konkrétnější politickou roli.

Rtěnka ve válce

Za druhé světové války začaly americké ženy ve velkém zastávat role, které byly do té doby spojovány především s muži. Nastupovaly do válečného průmyslu, pracovaly v nových profesích a vstupovaly do vojenských služeb. Mohlo by se zdát, že v době totální mobilizace přestane být otázka rtěnky důležitá. Nestalo se to.

Válečná kultura naopak dokázala propojit ženský vzhled s patriotismem. Publikace ze strany historiků a historiček ukazují, že ženskost nebyla během války jednoduše odložena, aby ženy mohly převzít nové úkoly. Stala se součástí způsobu, jakým byla jejich nová role společnosti představována. Upravená žena mohla pracovat pro válečné úsilí, obléct uniformu nebo vstoupit do tradičně mužského prostředí, aniž by tím přestala naplňovat dobovou představu femininity (Delano, 2000; McEuen, 2011).

Asi nejkrásnějším a zároveň nejpodivnějším dokladem je Montezuma Red. Po vzniku Marine Corps Women’s Reserve v roce 1943 vstoupily ženy do jedné z nejvýrazněji maskulinních amerických institucí. Kosmetická společnost Elizabeth Arden pro ně vytvořila odstín červené, který měl ladit se šarlatovými prvky uniformy. Montezuma Red nebyla jen rtěnka. Existovaly také barevně koordinované další kosmetické produkty a reklama dokázala jejich používání spojit přímo s ženskou službou vlasti. Dobové kampaně pracovaly i s náborovým heslem „Free a Marine to Fight!“ (McEuen, 2022).

Vypadá to jako detail z dějin kosmetiky. Ve skutečnosti na něm jde krásně vidět jeden z paradoxů ženské emancipace během války. Ženy dostaly přístup do prostoru, kam dříve nepatřily, ale současně byla věnována značná pozornost tomu, aby v něm pořád vypadaly jednoznačně jako ženy podle tehdejších ideálů. Historické materiály Marine Corps dokládají pravidla týkající se účesů, oblečení i kosmetiky a požadavek, aby vzhled příslušnic odpovídal představě upravené femininity (National Museum of the Marine Corps, 2021; McEuen, 2022).

Montezuma Red tedy nebyla jen symbolem vzdoru. Byla něčím komplikovanějším. Žena mohla obléct uniformu, vstoupit do mužského světa a sloužit ve válce, ale červené rty současně pomáhaly ujistit okolí, že hranici ženskosti nepřekročila spolu s hranicí své tradiční role.

A co Hitler?

Tady bohužel musím pokazit tu nejlepší část internetového příběhu, kterou jsem poslední dobou hodně často viděla kolovat zejména na IG. Často se tvrdí, že Hitler červenou rtěnku nenáviděl, a právě proto ji Američanky nosily jako gesto odporu. Pro takto jednoduchou příčinnou souvislost ale nemáme stejně přesvědčivé doklady jako pro politický význam válečné kosmetiky samotné. Americké prameny velmi dobře dokumentují propojení kosmetiky s patriotismem, morálkou, ženskostí a válečnou službou (Vandermeade, 1967). Podstatně obtížnější je z nich udělat závěr, že ženy používaly červenou rtěnku právě proto, aby vzdorovaly Hitlerově osobnímu vkusu.

A přitom to vůbec nepotřebujeme. Skutečnost, že americká armáda a kosmetický průmysl dokázaly během světové války věnovat pozornost přesnému odstínu rtěnky žen v uniformě, vypovídá o tehdejším vztahu mezi ženskostí a společenskou rolí možná ještě víc.

Takže se líčíme pro sebe?

„Dělám to pro sebe“ je asi jedna z nejčastějších vět v debatách o make-upu. A není důvod jí nevěřit. Jen možná není potřeba stavět ji proti tvrzení, že naše představy o kráse vznikají ve společnosti. Tento článek jsem sice zaměřila pouze na jeden příběh o červené rtěnce, ale příběhů nebo hnutí, která nějak souvisela s make-upem a jeho pojetím ve vztahu ke společenským rolím nebo historickým událostem je daleko víc (např. hnutí Black is Beautiful odmítající eurocentrické normy toho, co je považováno za krásné, anebo třeba punk, který se snažil make-up používat opačně než byla jeho tradiční role - zakrýt, zjemnit, přiblížit obličej tomu, co je zrovna považováno za žádoucí). 

Obojí může být pravda současně. Můžu milovat červenou rtěnku a zároveň žít ve světě, který mě naučil, co červená rtěnka znamená. Můžu se cítit dobře s make-upem a zároveň vědět, že „upravená žena“ je kulturní kategorie s velmi konkrétní historií. Stejně tak se můžu rozhodnout nelíčit a zjistit, že i nepřítomnost make-upu začne něco znamenat ve chvíli, kdy se od žen očekává opak.

Od sufražetek přes Women Marines, Black is Beautiful až po punk proto nevede jednoduchý příběh o tom, jak se ženy prostřednictvím kosmetiky postupně osvobodily. Každý z těch příběhů ukazuje něco trochu jiného. Jednou bylo radikální dovolit si být nápadná. Jindy vstoupit s červenou rtěnkou do prostoru, který ženám původně nepatřil. Potom odmítnout měřítko krásy vytvořené podle někoho jiného. A někdy odmítnout samotný požadavek být krásná.

Make-up proto sám o sobě není ani nástrojem emancipace, ani symbolem útlaku, je to doslova jen pár gramů pigmentu. To zajímavé začíná ve chvíli, kdy se podíváme na pravidla kolem něj, tedy kdo určuje, jak máme vypadat, kdo na tom vydělává, kdo je smí porušovat a co se stane s člověkem, který se rozhodne neposlechnout. Protože někdy může být politickým gestem namalovat si rty. A jindy si je nenamalovat.

Poznámka k obrázku: vygenerovala jsem ho pomocí umělé inteligence. Nejedná se o skutečný historický plakát (očividně), jen ilustruje dobové prvky a reálná hesla, která se objevovala v odborných zdrojích.

Literatura

Delano, P. D. (2000). Making up for war: Sexuality and citizenship in wartime culture. Feminist Studies, 26(1), 33–68. https://doi.org/10.2307/3178592.

LeBlanc, L. (1999). Pretty in punk: Girls’ gender resistance in a boys’ subculture. Rutgers University Press.

McEuen, M. A. (2011). Making war, making women: Femininity and duty on the American home front, 1941–1945. University of Georgia Press.

McEuen, M. A. (2022). “Beauty isn’t prerequisite for Girl Marines”: Women Marines and the gendered culture of the U.S. Marine Corps. Marine Corps History.

National Museum of the Marine Corps. (2021). “Montezuma Red”: Women Marines in WWII. National Museum of the Marine Corps.

Peiss, K. (1998). Hope in a jar: The making of America’s beauty culture. Metropolitan Books.

Vandermeade, S. L. (1967). Fort Lipstick and the Making of June Cleaver: Gender Roles in American Propaganda and Advertising, 1941-1961. Madison Historical Review, 12(1), 3.