Hodně lidí se mě ptá, jak to dělám dohromady. Dvě školy, dotahuju diplomku na genderu a disertaci na právech, miminko. A já vždycky chvíli přemýšlím, jak to odpovědět, protože pravda není ani „je to těžké, ale zvládám“ ani „je to snadné, když chcete“. Je to prostě jiné než cokoliv, co jsem zažila předtím.
Začnu tím, kdo jsem. Jsem žena, která potřebuje mít v hlavě hodně věcí najednou a mít pocit, že jsem výkonná, abych se cítila dobře. Už dávno ne proto, že bych podle toho určovala svoji hodnotu nebo neuměla zpomalit, ale proto, že mi prázdná hlava nedělá dobře. Potřebuju mít projekty, texty, problémy k řešení. Vždycky jsem taková byla, jen mi chvíli trvalo to přijmout bez výčitek.
A pak přišlo miminko. A já čekala, co to udělá s tou mou potřebou mít pořád něco rozjetého. Nestalo se nic dramatického. Jen se to přeskupilo.
Studia mě drží mentálně svěží způsobem, který mateřství nedokáže nahradit. Když sedím nad disertací nebo čtu odborný text, jsem v jiném módu než zbytek dne. Je to soustředění, které vyžaduje ticho v hlavě a zároveň ho vytváří. Bez toho bych se brzy ocitla jen ve světě zdrobnělin a příkrmů, což je krásný svět, ale nestačí mi. Potřebuju vědět, že existuju i mimo roli mámy. Že mám myšlenky, které nesouvisí s tím, kolik hodin syn spal nebo kdy přijdou další zoubky. Potřebuju se cítit jako žena, která si buduje nějaký hlas a láká jí místo v akademickém světě.
Na druhou stranu mi miminko dává něco, co mi studia dát nemůžou.
Jsem díky němu opravdu v přítomnosti. Každý den jdeme ven, ať je jakékoliv počasí, protože on to potřebuje a já ještě víc. Každý den se hodně směju, protože malé dítě je komické způsobem, který se nedá naplánovat a můj syn je tak radostný a vtipálek, že to nejde jinak. Každý den se stane něco, co mě vytáhne z hlavy ven, ať chci nebo ne. Nezůstávám v disertaci do noci, protože to nejde. Nezůstávám v úzkosti z deadlinu, protože vedle mě sedí někdo, kdo o deadline neví nic a koho to vůbec nezajímá, což je chytlavé.
V praxi to vypadá tak, že píšu po drobcích. Hodina tady, půl hodiny tam. Mám velké privilegium, že moje úžasná maminka a zároveň nejlepší babička na světě mi nově každý pátek vytváří celý den prostor na psaní tím, že je syn s ní. Takhle je to udržitelné a očividně i efektivní vzhledem k tomu, kolik jsem toho zvládla a zvládám.
Nejde to hladce. Jsou dny, kdy mi přijde, že nedělám nic pořádně. Že na disertaci nemám dost času a na miminko dost pozornosti. Ale pak si vzpomenu, že tohle je ten paradox, se kterým jsem se rozhodla žít. Ne proto, že nemám na výběr, ale proto, že mi ta kombinace dává smysl. Jedno bez druhého by bylo méně.
A to mi stačí.
0 Komentáře
Moc děkuji za každý komentář! :)