Za chvíli to bude rok, co se mi narodil syn a já si čím dál víc uvědomuju, že největší změny nejsou ty viditelné. Když se podívám na svůj život zvenku, vlastně se toho tolik nestalo. Nepřestala jsem pracovat, nezastavila jsem studium, nesešla jsem z naplánované cesty. Během jeho prvního roku jsem zvládla státnice na doktorátu, celý semestr genderových studií, napsala tři odborné články a vystoupila na třech konferencích. Kdyby někdo sledoval jen seznam splněných úkolů, mohl by snadno dojít k závěru, že mateřství můj život nijak zásadně nezměnilo.
Jenže změnilo. A víc, než cokoli předtím.
Nejde o to, kolik času mám nebo nemám. Nejde ani o organizaci dne. Jde o to, že některé věci, které jsem dřív dokázala přejít, už přecházet nedokážu a nechci přecházet. Mateřství mi dalo zvláštní druh citlivosti vůči tomu, jak se k sobě lidé chovají. Nejen vůči mně, ale obecně. Najednou mnohem víc vnímám pasivní agresi, manipulaci nebo ponižování schované např. za údajný humor. Vnímám situace, kdy někdo využívá své pozice vůči druhému člověku. Vnímám neúctu, která je tak běžná, že si jí často skoro nikdo nevšimne. Trestání mlčením, odsekávání a prostě dusno. Dřív jsem si možná častěji řekla, že to není moje věc. Dneska už to neumím.
Ne proto, že bych měla potřebu vychovávat svět kolem sebe. Spíš proto, že se na něj dívám očima někoho, kdo přemýšlí nad tím, co všechno bude jednou jeho dítě považovat za normální. Jaké vztahy uvidí. Jaké chování bude mít zažité. Co si spojí s respektem, co s láskou a co s mocí. Najednou si mnohem víc uvědomuju, že děti neposlouchají jen to, co jim říkáme. Především sledují, co tolerujeme.
A tak jsem začala být méně ochotná dělat kompromisy v hodnotách, které jsou pro mě důležité. Není to radikální změna. Spíš postupné zjištění, že některé věci už nechci omlouvat jen proto, aby byl klid. Že některé vztahy nejsou zdravější tím, že se o problémech nemluví. A že slušnost někdy znamená nastavit hranici, ne ji znovu posouvat.
Mateřství pro mě zároveň fungovalo jako nečekaný filtr na lidi. Ukázalo mi obrovské množství laskavosti, které bych možná jinak přehlédla. Lidi, kteří podrží dveře, nabídnou pomoc nebo projeví pochopení, aniž by za to něco očekávali. Současně ale odkrylo i druhou stranu.
Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem nastupovala do autobusu s kočárkem a jeden člověk na mě zakřičel: „Dělej, ty pí*o.“ Jeho problém byl v tom, že jsem si dovolila nastupovat s kočárkem. Byla to krátká situace, vlastně jen pár vteřin, ale dokonale vystihovala něco, co jsem během posledního roku zažívala opakovaně. Jako máma jste často buď středem pozornosti, nebo úplně neviditelná.
Lidé si vás prohlížejí, hodnotí a komentují. Každý má názor na to, co byste měla dělat. A pak jsou chvíle, kdy jako byste přestala existovat jako člověk se svými zájmy, prací, názory a identitou. Jste prostě jen máma s kočárkem a nepochybně otravným dítětem, které vydává zvuky. Fuj.
Paradoxně mi ale právě tohle pomohlo mnohem jasněji pochopit, kdo jsem. Nezjistila jsem totiž, že bych se mateřstvím ztratila. Zjistila jsem, že už nemám takovou potřebu přizpůsobovat se představám druhých lidí. Mnohem méně řeším, jak něco působí navenek, a mnohem víc přemýšlím nad tím, jestli to odpovídá životu, který chceme žít my.
Moje vize a ambice jsou pořád důležité. Studium dvou škol je pořád důležité. Baví mě přemýšlet, psát, učit se nové věci a posouvat se dál. Jen už to není jediné měřítko úspěchu. Vedle toho vznikl člověk, na kterém mi záleží víc než na jakémkoli pracovním výsledku, a s tím se přirozeně proměnilo i pořadí priorit.
Možná právě proto dnes mnohem víc přemýšlím o tom, jakou rodinnou kulturu vytváříme. Jakou větev zakládáme. Jaké věci si chceme nést dál a které naopak chceme nechat skončit u nás. V našem případě od začátku existovala představa vybudovat něco vlastního. Láskyplnou větev, ve které nebude respekt podmíněný výkonem, strachem nebo poslušností. Chtěli jsme s manželem rodinu zalitou sluncem. A i když to tak nemusí být vždycky, troufám si říct, že se to naší trojici velmi daří. A nejen jí, během roku se například potvrdilo i něco, co jsem už věděla, ale je dojemné to vidět - že je moje máma bezkonkurenčně nejlepší babičkou na světě. Hrozně mě to dojímá.
Přestože se změnilo téměř všechno, nikdy jsem neměla pocit, že bych přestala být sama sebou. Naopak. Mám pocit, že některé části mě jsou dnes mnohem zřetelnější než dřív. Když si zkusím představit život před rokem, ještě ho poznávám. Když si ale zkusím představit život bez svého syna, už to nedokážu.
0 Komentáře
Moc děkuji za každý komentář! :)