Lekce z tokijské kavárny: minulost nezměníš, sebe ano

Sedím u stolu, v jedné ruce studená káva a v druhé kniha, která mi v posledních dnech hodně rezonovala. V malé tokijské kavárně, o které píše Tošikazu Kawaguči, existuje jedno specifické pravidlo: můžete se vrátit v čase, ale jen na tak dlouho, dokud je vaše káva teplá. Jakmile vystydne, musíte být zpět. A co je nejdůležitější – ať uděláte v minulosti cokoli, současnost to nezmění. Jako někdo, kdo se neustále snaží „dohnat čas“, mě tahle premisa zasáhla víc, než jsem čekala. 

Většinu svého dospělého života jsem strávila analýzou toho, co jsem mohla udělat lépe. Kdybych tehdy víc studovala. Kdybych studovala něco jiného. Kdybych tehdy víc odpočívala. Kdybych tehdy řekla tohle a ne tamto. Žijeme v iluzi, že kdybychom dostali druhou šanci, opravili bychom svůj život jako překlep v textu. Kawagučiho kniha Before the coffee gets cold nás ale učí krutou, a přesto osvobozující pravdu, že minulost je neměnná. Lidé, kteří v kavárně usedají na ono kouzelné křeslo, se nevracejí proto, aby přepsali historii. Vracejí se, aby pochopili motivace těch druhých. Aby řekli „děkuju“ nebo „promiň“, i když vědí, že po návratu do přítomnosti bude jejich situace objektivně úplně stejná.

Od té doby, co je syn na světě, je pro mě „studená káva“ symbolem každodennosti. Je to metafora pro všechny ty rozdělané věci, nedokončené myšlenky a odložené ambice. Piju ji studenou, protože život mezi dvěma školami a péčí o dítě mi nedovoluje ten luxus vychutnat si ji horkou. Dřív mě to štvalo. Měla jsem pocit, že mi život protéká mezi prsty. Ale tahle kniha zapadla do toho, jak se postupem posledních měsíců můj pohled mšní. Možná není tragédií, že káva vystydne. Tragedií by bylo, kdybychom ji vůbec nestihli ochutnat, protože bychom byli příliš zaneprázdnění snahou zastavit čas.

Nejsilnější moment celé knihy je uvědomění, že i když cesta do minulosti nezmění to, co se stalo, změní to, jak se na to díváme teď. Postavy se vracejí do přítomnosti s novým klidem v srdci. To je přesně to, o co se snažím v Nellogice. Učím se přijímat, že nemám kapacitu na všechna přátelství, aktivity a vize, že moje tělo má limity a že můj „hlas“ na blogu může mít pauzy. Minulých devět měsíců, kdy jsem se trápila tím, co všechno nestíhám, už nevrátím. Ale můžu změnit to, jak budu prožívat zítřek.

Kdybyste měli tu možnost sednout si na pět minut do té tiché kavárny, za kým byste se vrátili? Co byste řekli, kdybyste věděli, že to nezmění výsledek, ale jen váš vnitřní pocit? Možná zjistíte, že ty nejdůležitější věci nepotřebují stroj (nebo kavárnu) času. Potřebují jen odvahu říct je teď, než ta káva na vašem stole úplně vystydne.

Knihu doporučuji každému, koho téma oslovilo. Velmi užitečná mmi přišlo schéma osob, které se v textu vyskytují, měla jsem tendenci se ve jménech a jejich příbězích ztrácet. Jedná se o první díl ze série a já se rozhodně v dohledné době vrhnu i na pokračování.