Hovory k sobě. Nadčasové dílo a trocha stoického kontextu

Někdy nastane ta úžasná chvíle, kdy sáhnu po knize, kterou mám už delší dobu v plánu, ale pořád na ni nedošlo, a zjistím, že je mi v aktuální situaci jako ušitá na míru. Hovory k sobě z pera římského císaře Marca Aurelia mě natolik uchvátily, že se k nim rozhodně budu dokola vracet, protože každé další přečtení mě přiměje se zaměřit nebo si všimnout něčeho nového.

Marcus Aurelius vládl v letech 160 – 180 a rozhodně není divu, že se uchyloval k vnitřním rozpravám, protože i přes jeho neuvěřitelné mravní cítění a osobní schopnosti, končilo období míru a prosperity římského impéria, přicházely dluhy a války. Jednou musel dokonce prodat vlastní nábytek, aby dostal hotové peníze. V takové krizi často přemýšlel o smyslu života, pomíjivosti a nezastavitelných změnách.

Při četbě si člověk místy připadá až intimně odhalen, protože Hovory k sobě vzbuzují pocit skutečné rozpravy se sebou samým na opravdu hluboké úrovni. Dodnes se neví, zda měl Aurelius v plánu jejich zveřejnění. Právem přezdívaný „filozof na trůně“ své myšlenky a úvahy čerpal ze stoické filozofie, která stála na tom, že svět ovládá božský rozum (logos), jenž se projevuje jako osud a prozřetelnost a má úzký vztah k rozumu lidskému.

Protože mi přijde k pochopení a ocenění Hovorů k sobě důležité zasadit výše zmíněnou inspiraci do kontextu, ráda bych uvedla, že stoicismus byl jednou ze dvou velkých škol filozofického myšlení, které vznikly po smrti Aristotela (tou druhou byla hédonistická nenáboženská škola Epikurova). Hlavním představitelem stoicismu byl Zenón z Kitia žijící kolem let 332 – 265 př. Kr. Hlásal, že cílem života je žít ve shodě s přírodou. Zdůrazňoval, že má člověk rozumnou duši a tudíž svobodnou vůli, a tak si každý jedinec může svobodně rozhodnout, že si nebude všímat věcí, nad kterými má jen malou nebo žádnou vládu a nemůže je změnit, a zůstane odolný vůči bolesti i radosti, chudobě i bohatství.

Hovory k sobě jsou rozděleny do dvanácti knih, přičemž ústředním motivem je právě souznění s vlastní přirozeností, obracení se k sobě samému. „Lidé si hledají místa, kam by se uchýlili: venkov, přímoří, hory. Však i ty nezřídka zatoužíš po něčem takovém. Ale to všechno je svrchovaně zpozdilé, neboť v kteroukoli chvíli se ti zachce, můžeš se uchýlit v sebe sama. Vždyť nikde nemá člověk klidnějšího ani nerušenějšího útulku než ve své vlastní duši, zejména ten, kdo má v sobě takové hodnoty, že stačí do nich nahlédnout, a ihned se ocitá v dokonalé pohodě; tato pohoda pak podle mého soudu není nic jiného než pocit mravní spořádanosti,“ promlouval k sobě Aurelius. „Budeš-li okolnostmi uvržen v jakýsi vnitřní nelad, rychle se uchyl v sebe sama a nedávej se strhnout z rytmu více, než je nutno; neboť bezpečněji zvládneš niterní soulad, budeš-li se ustavičně k němu uchylovat,“ dodával jinde.

Stejně tak se věnoval odpoutání se od záležitostí, které nás vedou nebo nutní přemýšlet špatným směrem. „Neutrácej zbytek svého života přemýšlením o jiných, jestliže to nemá vztah k něčemu obecně prospěšnému (tím se jen připravuješ o možnost jiné činnosti): tedy všelijakým hloubáním o tom, co ten nebo onen dělá a proč asi, co mluví a o čem přemýšlí a co asi má za lubem, a o jiných takových věcech, které způsobují, že se uchyluješ od sledování své vlastní vůdčí části.“

Jsem přesvědčena o tom, že si z Hovorů můžete odnést něco užitečného, ať věříte v Boha, bohy, nic , nebo třeba ořezanou pastelku. Jde o doslova meditativní čtení, které je skutečně inspirativní, v současné situaci obzvlášť. Karanténa nás všechny přiměla se chtě nechtě obrátit do sebe, některé z nás to možná vyděsilo, ale pracovat sám se sebou je rozhodně důležitá činnost, kterou bychom neměli opomíjet.

„Umění žít má více podobného se zápasnickým než s tanečním, totiž v tom smyslu, že musíš stát pohotově a ne kolísavě tváří v tvář úderům i nepředvídaným.“