„Literatura nemůže být záležitostí života ženy,“ nabádal nejlepší básník Anglie Charlotte Brontëovou

Charlotte Brontëová není jen další představitelkou anglické klasické literatury, jak nás učili na střední ve spojení s  pseudouspokojením z krátkého úryvku Jany Eyrové v čítance. Jednalo se o ženu, která se nevzdala, ačkoliv bylo snad všechno nasměrováno proti jejím snům. 

Charlote Brontëová se narodila roku 1816 v Thorntonu. Neměla lehké dětství, mimo jiné byla poslána do dívčí školy, což poznamenalo její fyzické i psychické zdraví. Poměry, ve kterých tam žila, navíc urychlily smrt jejích dvou mladších sester Mary a Elizabeth. V dospělosti působila na škole v Roe Headu jako učitelka. Nějaký čas (1842 - 1844) strávila v Bruselu, aby se na učitelský stav lépe připravila. Zajímavostí je, že se zde zamilovala do ženatého učitele Constantina Hégera, který byl inspirací pro postavu Rochestera z Jany Eyrové. Dokonce mu po příjezdu zpět psala milostné dopisy, které jsou dodnes v Národní knihovně Velké Británie. 

Charlotte trpěla silnou krátkozrakostí (problémy se zrakem měla po svém otci, který během svého života musel bez anestezie podstoupit operaci se šedým zákalem). Musela se kvůli tomu vzdát hry na klavír, protože nebyla schopná číst ani noty před sebou a celkově na světle neviděla vůbec dobře. Během učení ale její žáci objevili, že je Charlotte schopna dokonale číst ve tmě, což považovali za nějakou formu magie. 

Po návratu z Bruselu nicméně zjistila, že učitelství není práce, kterou by mohla uživit sebe a své zbylé dvě sestry. Všechny tři se z tohoto důvodu pokusily o proražení v literatuře. V době, která byla pro ženy opravdu nepříznivá. Charlotte, Emily a Anne Brontëovy vydaly své básnické prvotiny Poems roku 1846 pod pseudonymy Currer, Ellis a Acton Bellovi, zachovaly si tak alespoň iniciály. Prvotiny avšak zůstaly nepovšimnuty.

Prvním dílem, které Charlotte napsala samostatně byl román The Professor. Charlotte Měla seznam všech vydavatelství v  širokém okolí, ale všemi byla okamžitě odmítnuta (dílo bylo vydáno až posmrtně v roce 1857). Charlotte si dost možná  v tu chvíli vzpomínala na radu básníka Robert Southeyho, kterému ve svých 16 letech poslala ukázku svých textů. Psaní milovala od mala a chtěla znát názor od umělce, který v té době už získal titul  Poet Laureate, což znamenalo, že ho tehdejší autority prohlásili za nejlepšího básníka v zemi. „Literatura nemůže být záležitostí života ženy,“ napsal  mimo jiné Southey Charlotte a poradil jí, aby se raději vzdala svých snů. Charlotte vás možná svou odpovědí překvapí. „Musím vám poděkovat za laskavost a moudré rady, které jste mi poskytl. Věřím, že už nikdy nebudu mít ambice vidět své jméno v tisku,“ cituje korespondenci Mark M. Hennelly v článku Jane Eyre's Reading Lesson publikovaného The Johns Hopkins University Press. 

Přelomová Jana Eyrová. Otec se nestačil divit

Jana Eyrová publikovaná roku 1847 byla románem, který Charlotte Brontëové změnil život a rozhodně její druhé samostatné dílo nezůstalo bez povšimnutí. Charlottin literární hrdina byl William Makepeace Thackeray, kterému věnovala druhé vydání Jany Eyrové. Podle serveru The History Press se tehdejší londýnská společnost domnívala, že postava Rochestera zrcadlí právě jeho. Thackeray totiž svou údajně šílenou ženu věznil ve svém domě. Pravdu už se nedozvíme, ale není tajemstvím, že podle různých zdrojů Thackeray trpěl neurózou, která měla být hlavním motorem jeho obecně bezcitného chování. 

Přestože všechny sestry Brontëovy tajily své psaní před otcem, Charlotte se po vydání Jany Eyrové rozhodla jít s pravdou ven. Položila vydání knihy i s pár recenzemi na otcův stůl a řekla mu, že napsala knihu. Ten jí odpověděl, že by mu její rukopis nedělal dobře na oči. Když mu Charlotte řekla, že je kniha publikovaná a přečetla mu pochvalné články, podle zachovaných záznamů byl mile překvapený a Charlotte se tak dostalo snad nejcennějšího uznání. 

Nedlouho po vydání Charlottina životního díla umřel její bratr a dvě sestry na tuberkulózu. Charlotte stihla napsat ještě Shirley a Villette, Janu Eyrovou už ale nic nepředčilo. Co se týče jejího osobního života, podle dostupných informací během života odolala třem žádostem k sňatku. Nakonec si v červnu 1854 vzala Arthura Bell Nichollse, otcova vikáře. Na tu dobu nebylo standardní, aby žena čekala na manželství do svých 38 let, což je důvod, proč po internetu kolují různé spekulace o dohodě se svojí blízkou kamarádkou Ellen Nusseyovou, že spolu zůstanou do stáří svobodné. Tento názor argumentují tím, že Ellen v té době také stále nebyla vdaná a po dozvědění se o Charlottiných zásnubách mezi kamarádkami poklesla na dlouhé měsíce jakákoliv korespondence na bod mrazu. Opakuji, že se ale jedná jen o spekulaci. 

Podle Charlottina úmrtního listu zemřela roku 1855 jako většina její rodiny na tuberkulózu, pár konspirací ale uvádí, že její časté zvracení v posledních dnech života spíše svědčí o těhotenství. Charlotte Brontëová byla ženou, která může dodnes inspirovat k tomu, aby se člověk nevzdával a snažil se si splnit své sny, i když se jeví jako nemožné. Přestože si bohužel nemohla pořádně užít své slávy a z nuly vybudované prestiže, rozhodně není pochyb o tom, že i tehdejší velkou masu lidí přesvědčila, že literatura záležitostí ženy být rozhodně může. 

Portrét Charlotte Brontëové z roku 1950, zdroj: Wikimedia Commons/ National Portrait Gallery