Dobrovolně se vetřel do Osvětimi, zastavil ho až vykonstruovaný komunistický proces

Když Hitler v září roku 1939 napadl Polsko, sloužil Witold Pilecki v řadách polské armády. Po její porážce založil jednu z prvních odbojových organizací (Tajna Armia Polska). O necelý rok později se rozhodl dobrovolně dostat do koncentračního tábora Osvětimi s ideou, že založí odbojovou skupinu a podá domácímu odboji informace o poměrech v táboře. Do toho měl zorganizovat ještě ve spojení s jednotkami partyzánů, které byly mimo tábor, povstání, aby mohl provést hromadný útěk vězňů. 

Rozhodnutí se dobrovolně dostat do Osvětimi lze bez přehánění přirovnat k uskutečnění sebevraždy. S falešnou legitimací se jménem Tomasz Serafinski vyrazil  Witold Pilecki v srpnu 1940 do ulic Varšavy, protože věděl, že Němci zrovna zatýkají náhodné kolemjdoucí. Tehdy zatkli na dva tisíce Poláků, které po dvou dnech vyšetřování a bití odvezli do Osvětimi. Wilard Pilecki (pod jménem Tomasz Serafinski) dostal v koncentračním táboře vězeňské číslo 4859.

Foto:  Auschwitz-Birkenau State Museum

Dnes už víme, co se v koncentračních táborech dělo za zvěrstva. Witold Pilecki byl ale prvním člověkem, který dal zprávu o hromadném vraždění vězňů Spojencům. Podporučík jezdeckého pluku a velitel jezdecké čety Pilecki dokázal založit vězeňskou odbojovou organizaci čítající asi 500 členů organizovaných v pětičlenných buňkách, která až do podzimu roku 1942 posílala odbojářům ve Varšavě nesmírně cenné informace - a ti je od března 1941 předávali polské exilové vládě v Londýně označené jako Witoldovy zprávy. 

Spojenci Witoldovým zprávám nevěřili

Pilecki informoval o tak strašném zacházení s lidmi, jaké si dříve nedovedl ani představit. Líčil krematorium, kde se pálily tisíce lidí denně, otřesné umlacování vězňů k smrti a další nepředstavitelné hrůzy. Pilecki doufal, že na Osvětim zaútočí Zemská armáda za pomoci Spojenců, kteří tam vysadí parašutisty. Spojenci ale nejdřív krutostem odehrávajících se k koncentračním táboře nevěřili, ve svých zprávách uváděli, že Němci jsou přece kulturní národ, nešlo jim to dohromady. Pro zajímavost v historii britské výzvědné služby MI 6 není o Osvětimi ani písmeno. Berlín velice přísně likvidaci Židů tajil, a tak trvalo, než se ostatní zbavili iluzí.

Protože ale brzy začaly vagóny přivážet desetitisíce Židů denně, nebylo možné zorganizovat vzpouru a naplánovat proveditelný hromadný útěk. Pilecki se proto rozhodl s několika vězni z Osvětimi utéct. Zařadili se na noční směny pekařství mimo tábor, dozor nad nimi měl jen jeden esesák, kterého ve chvíli, kdy telefonoval, praštili po hlavě a utekli. 

Když se Pilecki dostal k Zemské armádě, důstojníci poslali do okolí Osvětimi několik svých lidí, aby si prověřili věrohodnost jeho výpovědi. Po návratu ale konstatovali, že nemají dost sil, aby na tábor zaútočili a osvobodili vězně. K táboru se také přiblížila Rudá armáda, která ale zase neměla zájem na osvobození vězňů spolupracovat s Poláky.  

Nikdy nezradil svou vlast

Roku 1944  se  Pilecki zúčastnil jako velitel jedné z jednotek Varšavského povstání. Po jeho potlačení byl zajat a do konce války vězněn v německých zajateckých táborech. Po skončení války sice měl nejednu možnost, jak emigrovat, celý život ale snil o svobodném Polsku. Nemohl by sám se sebou žít, kdyby ve svých očích zradil svou vlast, a tak se zapojil do protikomunistického odboje. Byl  však zatčen polskou státní bezpečností a při výsleších brutálně mučen. Své ženě v posledním dopise uvedl, že zážitek z Osvětimi byl oproti komunistickému mučení mírný. Nikdy ale nevyzradil jedinou informaci, a proto byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k trestu smrti a v květnu roku 1948 popraven. 

Život Witolda Pileckiho byl příběhem skutečného hrdiny. Dokázal přinést naději na místa, kde by nikoho nenapadlo ji hledat. Nespočetněkrát byl ochoten obětovat vlastní život ve snaze jich více zachránit. V Polsku i dalších zemích byl jeho odkaz kvůli vlivu komunistického vymývání mozků a cenzuře úplně potlačen a jakákoliv památka byla okamžitě zadupána. Pilecki získal ocenění až in memoriam v devadesátých letech minulého století. 

Foto: The National Digital Archives