„Mrzí tě, žes prošvihl válku, ta je totiž nejlepší námět,“ řekl Hemingway Fitzgeraldovi

Ernest Hemingway. Jeden z nejvýznamnějších amerických spisovatelů všech dob. Byl snad všude - v Itálii za první světové války, ve Španělsku, v Africe, na Kubě, na Key Westu, v New Yorku, ve španělské občanské válce, v Paříži, v  Číně, v Sun Valley, v Idahu, v Chicagu, ve Wyomingu, v Německu. S Mussolinim, s Garym Cooperem, Marlene Dietrichovou nebo Robertem Capou. Rybařil, lovil, běhal s býky a psal. Pořád psal. 

Životopisů Ernesta Hemingwaye je nespočet, nemá smysl se zdržovat základními informacemi, které si každý může do pár vteřin najít. Stejně tak nehodlám rozebírat jeho milostné eskapády, nepřijde mi to důležité. Byl zkrátka fešák, který byl možná chronicky svobodný i přes čtyři manželství. Ráda bych se zamyslela nad jeho životním tématem, posláním, zprávou. Hemingway ve svých knihách neměnil téma, neexperimentoval, samotného ho tížilo to, co se dá dokonale demonstrovat na poslední knize vydané za jeho života Stařec a moře. Jako je to u všech jeho knih, děj je naprosto nepodstatný. 

Heminway sice ve válce nepůsobil dlouho, ale zážitek takového násilí ho přiměl o konfliktu přemýšlet i obecně. Svému blízkému kamarádovi F.S. Fitzgeraldovi dokonce řekl: „Mrzí tě, žes prošvihl válku, ta je totiž nejlepší námět.“ Zkušenosti z války reflektoval v jiných dílech, v tom Stařec a moře vybočuje. Lze tu ale vidět souvislost s technologickým pokrokem, který války přináší. 

Hlavním hrdinou je starý rybář Santiago, který je věrný svým metodám a nehodlá se nutit do novinek patrných u mladších rybářů. Přestože je velmi dobře znalý toho, co dělá, nemůže pouze s harpunou a starými postupy držet krok. Nedokáže se přizpůsobit, pravděpodobně ani nechce. Muž zápasí se silami světa, osudem, chcete-li, s odvahou, ale mnohdy nestačí. Zároveň je tam citelný důraz na rozdíl vůbec vnímání moře mezi starcem a mladými rybáři a lovu jako takového. Stařec chápe moře jako ženského rodu, matku přírodu, která toho hodně nabízí, přirozenost. Mladí jej vnímají mužským rodem jako nepřítele, kterého je potřeba pokořit. 

Tvorba i život Ernesta Hemingwaye se vyznačovala polaritou. Ve svých dílech se často zamýšlel nad životem a smrtí. Řešil vnitřní rozpory na papíře i ve vlastní hlavě. Sám měl například na jednu stranu rád společnost, ale současně se s oblibou ubíral do samoty. Fascinovali ho mezní situace, do kterých se sám dostával. 

Paranoia, temno, deprese

Je známo, že Hemingway postupem času propadl silným depresím. Se stejnou intenzitou jakou do té doby žil plný život, se ocitl ve vlastní temnotě, odkud neměl kam utéct. Lidé kolem postupně i na jeho psaní začínali cítit, jako by to nebyl on. Fanaticky psal celý život, ale aktivita dřív plná vášně najednou byla nepřirozená a unavující jako všechno ostatní. Až do poslední chvíle trpěl paranoiou, že ho sleduje FBI. Jeho otec, bratr i sestra si vzali život a Hemingway se rovněž rozhodl svoje bytí ukončit sám.

Zajímavostí je, že v roce 2009 v souvislosti s vydáním knihy The Rise and Fall of the KGB in America vyšlo najevo, že v moskevských archivech tehdejší sovětské rozvědky objevil jeden z autorů Alexandr Vasiljev záznamy o Hemingwayovi. Podle knihy amerického nakladatelství Yale University Press se Hemingway spojil se sovětskou špionáží v roce 1941 před jeho cestou do Číny. Pod krycím jménem Argo měl při svých setkáních se sovětskými agenty v Havaně a Londýně opakovaně vyjadřovat přání a vůli jim pomáhat. 

Podle dostupných informací ale neposkytl žádné politické informace, ani nebyl prověřen v praktické práci, jeho kontakty ustali s koncem 40. let. Jsou v podstatě dvě teorie - buď chtěl Hemingway jen načerpat materiál pro své psaní, anebo opravdu chtěl spolupracovat, ale nebyl schopen KGB poskytnout to, co potřebovala, a tak se pro ni stal neužitečným. Je na vás, k čemu se přikloníte. 

Hemingwayúv charakter zajímavě popsal další významný spisovatel John Steinbeck v dopisu svému redaktorovi Pascalu Covicimu v červenci roku 1961. „Měl a má nesmírný vliv na to, jak se dnes píše – víc než kdokoli jiný, kdo mě napadá. Není v něm ani stopy po humoru. Je to divný život. Pořád se snažil něco dokazovat. A člověk se obvykle snaží dokazovat to, čím si není jistý,“ uvedl dál Steinbeck. „Jeho smrt mě rozesmutnila, nikdy jsem ho blíž neznal, párkrát jsem ho potkal a vždycky se ke mně choval vlídně a laskavě, i když jsem se dozvěděl, že v soukromí mluvil o mém psaní velice přezíravě. Ale on bral jiné žijící spisovatele spíš jako soupeře než současníky,“ dodal. Ohromně silná mi přišla Steinbeckova myšlenka, že by pro Hemingwaye byla daleko horší nečekaná smrt než sebevražda. Věřil totiž podle něj ve vlastní nesmrtelnost. Díky Hemingwayovým knihám se to nakonec opravdu podařilo.