„Odňat může být trest, vina však trvá dál.“ Ovidiův citát je aplikovatelný i na situaci, když se někdo snaží za každou cenu trestu vyhnout. Mění země pobytu, povolání i identitu. Neznamená to, že je ale o něco méně vinen. Adolf Otto Eichmann byl dirigentem konečného řešení židovské otázky a podílel se na smrti milionů lidí. Vrcholem jeho nestvůrné kariéry byly masivní deportace maďarských Židů v květnu a červnu roku 1944, kdy zorganizoval přemístění téměř 450 tisíc lidí do Osvětimi.
Koncem roku 1944 Eichmann utekl před Rudou armádou přes Berlín do Alp, kde ho o rok později zajala americká hlídka. Vystřídal několik zadržovacích zařízení, stejně tak identit. Nejdříve se vydával za vrchního svobodníka Luftwaffe Barta, později ho nahradil rotným SS Bartem, nakonec tvrdil, že je důstojník SS Otto Eckmann. Se začátkem Norimberského procesu na podzim roku 1945 Eichmannovi bylo jasné, že se na jeho pravou identitu dříve nebo později přijde, a tak se v táboře kontaktoval důstojníky SS, kteří mu pomohli se zajištěním nové identity, tentokrát na jméno Otto Henniger.
Až do roku 1950 se pohyboval v britské okupační zóně Německa a dokázal se vyhnout pozornosti úřadů, podařilo se mu ale z tábora uprchnout a ještě tentýž rok se přes Itálii na pas Červeného kříže dokázal lodí dostat do Argentiny. Pod jménem Riccardo Klement se usadil v Buenos Aires. Místy až neuvěřitelný příběh Eichmannova vypátrání a dohnání k izraelskému soudu popsal v knize Mosad: operace Eichmann ředitel izraelské tajné služby Isser Harel. Dopadení Eichmanna nemělo být jen snahou o potrestání člověka, který organizoval zvěrstva na nevinných lidech, ale zároveň dle slov autora „zasazení drtivé rány všem pokusům nacistické nestvůry znovu zvednout hlavu.”
Eichmann vystřídal v novém prostředí řadu zaměstnání. Provozoval prádelnu, pracoval jako vodohospodářský technik a nakonec byl zaměstnaný jako montér v továrně automobilky Mercedes-Benz. Se zaměstnáními měnil i místo pobytu, usadil se ale na předměstí Buenos Aires v Garibaldiho ulici č. 14, kde si postavil dům. „Pokud šlo o Eichmanna, předpokládalo se, že si na útěku vzal s sebou hromadu peněz ukradených evropským Židům. Bylo o něm rovněž známo, že je to arogantní a vychloubačný požitkář,” uvedl ve své knize Harel. Na první pohled se tak zdálo nepravděpodobné, že by se bývalý významný nacistický funkcionář spokojil s ubohým domkem v chudinské čtvrti Olivos v Buenos Aires.
Eichmanna odhalil prostořeký syn
Echmannovi se na stopu dostal bývalý právník židovského původu Lothar Hermann. Po válce žil s rodinou v argentinské čtvrti Olivos, kde se jeho dcera seznámila s tehdy jednadvacetiletým Nicolasem Eichmannem. Chodil k Hermannovým domů a nebál se zabřednout konverzaci i na vyhlazování Židů, nebo se zmínil o jeho otci, který byl podle jeho slov důstojníkem v německé armádě a věrně za války sloužil vlasti. Hermann si informace pospojoval s uváděním Eichmanna na seznamu hledaných nacistů a rozhodl se kontaktovat německého státního zástupce Fritze Baura, který informaci postoupil Isseru Harelovi.
Šéf Mosadu Harel a začátku roku 1958 vyslal do Argentiny špiona, aby s Bauerem prozkoumal údajnou Eichmannovu adresu Chucabuco 4261 v Buenos Aires. Teorie se však nepotvrdila. Harel čím dál tím více nedůvěřoval Hermannovi jako důvěryhodnému zdroji až do chvíle, kdy přišel s informací, že na elektrickém počítadle v ulici Chcabuco 4261 je mezi jméno uvedeno i jméno Klement. Šéf izraelské zpravodajské služby se proto rozhodl do Argentiny vyslat Zvi Aharoniho, aby Eichmanna našel. Aharoni v Buenos Aires přistál 1.března 1960 a za pomoci argentinských Židů se mu podařilo zjistit, že se Echmann z původní adresy přestěhoval do domu v Garibaldiho ulici 14. O měsíc později dokázal skrytým fotoaparátem pořídit několik Eichmannových snímků a vrátil se pro další pokyny zpět do Izraele.
Podle vymyšleného scénáře se tým operativců Mosadu rozdělil do dvou aut a rozmístil nedaleko Eichmannova domu. Záložní vozidlo mělo Eichmanna oslnit reflektory na jeho cestě od zastávky a druhá skupina ho měla do druhého auta naložit a odvézt do připraveného domu. V půl osmé večer dne 11.května 1960 byli všichni připraveni na svých místech, Eichmann ale z autobusu nevystoupil. Komando dle rozkazu čekalo do osmi hodin a poté případně odjet a pokusit se o únos následujícího dne.
Momentito, seňor
Krátce po osmé na zastávku přijel autobus, z něhož vystoupil muž a vydal se směrem ke komandu. Záložní auto se podle plánu po rozsvícení světel utvrdilo v tom, že se jedná o Eichmanna. Řidič prvního vozu ale zaznamenal, že si Eichman strčil ruku do kapsi a domníval se, že sahá po pistoli. Řidič varoval operativce Zvi Malkina, který měl cíl zpacifikovat. Malkin oslovil Eichmanna „momentito, seňor“ a vrhl se na něj, ale oba ztratili rovnováhu a upadli na zem. Eichmann celou dobu křičel, což se řidič prvního vozu snažil zamaskovat vyháněním motoru do vysokých otáček. Po chvilce se do potyčky přidali další špioni, a nakonec se jim podařilo Eichmanna naložit do zadní části vozu.
Eichmann dostal v autě německy na výběr. Buď se může bránit, a tak bude zastřelen na místě, anebo bude povolný a dojde k transportu do Izraele před soud. Následující dny strávil Eichmann v cele zbudované v konspiračním domě. Kvůli obavám, že má u sebe jed, byl podroben lékařské prohlídce a kvůli identifikaci sérii výslechům. Eichmann se nakonec sám přiznal.
„Já, níže podepsaný Adolf Eichmann, prohlašuji z vlastní svobodné vůle, že jsem pochopil marnost dalšího úsilí vyhnout se spravedlnosti, jelikož má pravá totožnost byla odhalena. Prohlašuji, že jsem připraven odjet do Izraele a v této zemi stanou před kompetentním soudem. Vyrozuměl jsem, že se mi dostane právní pomoci, a budu se snažit vypovídat otevřeně o událostech ze svých posledních služebních let v Německu tak, aby si budoucí generace o nich mohly utvořit pravdivý obraz. Toto prohlášení činím z vlastní svobodné vůle. Nikdo mi nic nesliboval ani jsem nebyl vystaven žádným pohrůžkám. Chci konečně dojít vnitřního klidu. Jelikož nejsem schopen pamatovat si všechno dopodrobna a některé skutečnosti by se mi mohly mást, žádám, aby mi byla poskytnuta pomoc při mé snaze dobrat se pravdy a byl mi umožněn přístup k dokumentům a svědeckým výpovědím.”
(podepsán) Adolf Eichmann, Buenos Aires, květen 1960
Eichmann pod sedativy v oblečení palubního personálu
Operativci rozhodli, že Eichmanna vymění za dvojníka, který přiletí letadlem společnosti El Al, a pod sedativy a v oblečení palubního personálu bude dopraven do letadla. Lékař však 20. května nasadil Eichmannovi tolik sedativ, že nebyl schopen mluvit, chodit a měl omezené vnímání. Podařilo se jim ho však dovést do letadla, usadit a připoutat a v izraelském Dakaru přistáli 22. května 1960 v ráno.
Přepisy Eichmannových výslechů zabraly 3500 stran. Obžaloba se opírala o zákon o potírání nacistů a kolaborantů. Před soud bylo předvoláno 112 svědků, většinou se jednalo o bývalé vězně vyhlazovacích táborů. Eichmann byl obviněn z patnácti zločinů včetně zločinu proti lidskosti, válečných zločinů a členství ve zločinných organizacích jako SS nebo Gestapu. S obhajobou mu pomáhal německý právník Robert Servatius, který po válce zastupoval i několik dalších nacistů před norimberským tribunálem. „Nikoho jsem osobně nezabil, nikoho jsem osobně nenařídil zabít a organizováním holokaustu jsem jen plnil rozkazy nadřízených. Jejich neplnění nebylo možné,“ tvrdil u soudu Eichmann. Tímto stanoviskem se snažil hájit celých 56 dní soudu.
Během procesu ale byly použity záznamy Eichmannova rozhovoru s nacistickým novinářem (jméno), který vedli v Argentině v polovině 50. let. Bylo z nich jasně patrné, že je Eichmann zarytý antisemita a rozhodně jen nepřijímal rozkazy. Na nahrávce dokonce litoval, že se nezasloužil o vyhlazení ještě většího množství Židů.
Dne 15. prosince 1961 padl rozsudek, kde sice byl uznán nevinným z toho, že by osobně někoho zabil, v hlavním bodě obžaloby ale nebylo pochyb. Byl přímo odpovědný za smrt milionů lidí, soud rozhodl o trestu smrti oběšením. Eichman sice podal odvolání, izraelský soud jej však zamítl dne 31. května 1962 s odůvodněním, že „žádné vyšší rozkazy nedostával, byl sám sobě šéfem a sám rozkazy vydával. (...) Myšlenka konečného řešení by nikdy nenabyla tak pekelných forem, nebýt fanatické horlivosti a nenasytné krvežíznivosti odvolatele a jeho kompliců“. K vykonání trestu smrti došlo tentýž den, jeho tělo bylo zpopelněno a rozprášeno z lodi do Středozemního moře mimo izraelské výsostné území.
Níže můžete zhlédnout video Universal International News se záběry ze soudu.
Problematické mezinárodněprávní aspekty
Izraelská tajná služba tedy úspěšně provedla jednu z nejzajímavějších operací dvacátého století. Případ ale vzbudil bouřlivé reakce ohledně mezinárodněprávních aspektů. Eichmannův únos byl proveden na území suverénního státu Argentiny izraelskými agenty, tedy orgánů jiného státu, aniž by k tomu měl předchozí svolení. Došlo tak nepochybně k porušení principu suverenity a nevměšování se, který uvádí čl.2 odst.1 Charty OSN. Izrael se tak dopustila deliktu proti mezinárodnímu právu, což dle Návrhu článků o odpovědnosti států za protiprávní chování znamená „jakýkoliv mezinárodně protiprávní úkon“.
Jedním z protiprávních jednání bylo porušení esenciálního principu mezinárodního práva – suverenity, a tedy zásady nevměšování se. Zásada, která je zakotvena už v uvozovacích článcích Charty OSN (čl. 2 odst. 1). Celé mezinárodní právo stojí na rovnosti států, a tak je narušení suverenity nepřípustné. Zároveň došlo k použití síly a únosu argentinského občana.
Velice komplikovanou záležitostí byla otázka přičitatelnosti protiprávního chování. Důležitým faktorem bylo, že žádný z členů operativců Mosadu nebyl při akci zadržen. Izrael navíc dlouhou dobu tvrdil, že se nejednalo o vůli státu, ale že akci provedla skupina dobrovolníků. Vzhledem k okolnostem a snaze dostihnout co nejvíce nacistických funkcionářů, kteří prováděli na židech zvěrstva, nebyl tento scénář tak nepravděpodobný. Občané státu Izrael měli nepochybně zájem na Eichmannově dopadení, ovšem byla otázka, zda šlo o chování řízené nebo kontrolované státem nebo chování uznané a přijatí státem za vlastní. Kdyby se totiž jednalo o skupinu dobrovolníků, kteří operaci uspořádali z vlastní iniciativy, Izrael by nebyl za jednání jako stát odpovědný.
.png)
0 Komentáře
Moc děkuji za každý komentář! :)