Jsem citlivka

Dlouho jsem si nechtěla připustit, že být citlivá je součástí mé osobnosti. Za každou cenu jsem chtěla působit empaticky, ale rozhodně ne citlivě. Citlivost jsem vnímala jako slabost, zranitelnost. Pozorovala jsem ale na sobě nekonečný seznam tělesných projevů v reakci na stres a zahlcení (časté teploty, bolesti hlavy, nespavost, napětí v těle). Snažila jsem se bojovat vůlí, plánem, disciplínou, ale tělo mě vždycky doběhlo. Už si ale uvědomuji, že možná není potřeba se měnit. Že citlivost není chyba, ale aspekt osobnosti. Jiný způsob, jak být na světě.

Při nedávném prodlouženém víkendu v Brně jsem nemohla vynechat mé nejoblíbenější české knihkupectví - Barvič a Novotný. Kniha Citlivka od Aleny Wehle mě zaujala velmi rychle. Někdy prostě tušíte, že vás nějaká kniha osloví a dotkne se nitra, i když byste třeba nechtěli. 

Autorka popisuje citlivost jako dar i výzvu. Píše mimo jiné o tom, že vysoce citliví lidé zkrátka vnímají svět intenzivněji, a že to někdy přináší hlubší radost, jindy temnější propady. Jsem přesvědčená o tom, že je pouhým sociokulturním konstruktem, že je citlivost braná jako slabost. Už volná asociace při slově citlivka značí, že to má pejorativní nádech. Citliví člověk a citlivka je velký rozdíl, ale o patriarchálním jazyku zase někdy příště.

Vysoce citliví lidé se narodili s velmi citlivou nervovou soustavou, a jsou proto tak trochu předurčeni i k větší psychické zátěži.. Bolestným zkušenostem se během života nevyhne nikdo, i když není hypersenzitivní a vyrůstá v podnětném a láskyplném prostředí. Avšak komplikované situace bývají pro citlivky náročnější než pro ostatní. Citliví lidé mají pestré prožívání, hluboké city a tendenci všechno analyzovat. Když zažívají euforickou radost, ostatní jim mohou jejich intenzitu závidět. Když ale prožívají bolest, stesk, nebo jsou unavení a věci jim přestávají dávat smysl, je to opravdu temná změť myšlenek a pocitů. Když k tomu připočítáme to, jak snadno se vysoce citliví lidé dokáží unavit nebo smyslově či společensky přetížit, může být rychle zaděláno na vážný problém.

Odkládala jsem její přečtení, což značí to, jak jsem nebyla smířená s představou zvýšené citlivosti. Uvědomění si vlastní zvýšené citlivosti míří na jiný způsob prožívání. Snazší přehlcenost. Snahu se poslouchat a přizpůsobovat, ne jít proti sobě. Dalo by se říct, že se jednalo o můj pravidelný koníček. V posledních týdnech těhotenství cítím potřebu se stáhnout, vytvořit si prostor pro sebe. Nemám kapacitu na dotazy ohledně přibírání na váze, reakce na cenu kočárku nebo komentáře ohledně zvoleného jména miminka. Pomyslně se připravuji na to, že se pro mě všechno zásadně změní (a já se na to moc těším). Aktuálně si ale skutečně dovoluji jít naproti tomu, co potřebuji, i když to pro někoho je nepochopitelné. Upřednostňuji sebe, svůj klid. 

Kniha Citlivka mi poskytla bezpečný prostor, kde se nemusím cítit špatně za to, jak moc vnímám. Věci kolem, myšlenky v sobě. Uvědomuji si, jak jsem svoje potřeby a hranice dávala pravidelně trochu stranou, protože se mi nehodily do tempa, které jsem si nastavila nebo se ode mě v některých oblastech očekávalo. Autorka Alena Wehle v knize píše o citlivosti s takovou samozřejmostí a laskavostí, že to na mě působilo jako pozvání zpomalit, nadechnout se a přestat konečně tlačit tam, kde mi není dobře. Moc doporučuji.