Nudná v mládí. Nic horšího se asi dít nemůže

Poprvé jsem to pocítila v sedmnácti, když jsem po škole spěchala na trénink, místo abych šla se spolužáky do mekáče. Postupem let jsem se s problematikou mého údajně nudného života setkávala čím dál tím častěji. Přitom já sama se aktuálně cítím ve všech směrech nejlíp za život, tak v čem je problém? Potíž je v tom, že mi je jen 24. 

Na vysoké škole by člověk měl randit, vymetat večírky, bavit se, hledat své místo, ale moc na sebe netlačit. Hlavně mít spoustu divokých vzpomínek, jejichž vyprávění posluchače zaručeně pobaví. Čím jsem starší, tím míň chápu to, jak se lidi srovnávají a následně vám hodnotí to, co vás baví a naplňuje, na základě toho, jak svět vnímají oni. A myslí si, že když vám to řeknou, tak se začnete chovat v jejich očích normálně. 

Já jsem silný introvert a workoholik, těší mě. Studuji čtvrtým rokem obor, pro který jsem bez přehánění nadšená. Dobrovolničím v organizaci, která pomáhá obětem domácího a sexuálního násilí. Stážuji na obvodním státním zastupitelství. Brigádničím v naší fakultní knihovně a jsem pomocnou vědeckou silou na katedře trestního práva. Cítím se neuvěřitelně naplněná a na správném místě. Mám spoustu vizí a i když si toho umím naložit vydatně, vyhovuje mi to tak. Nikdy se mi nestalo, že bych litovala času, kdy jsem četla nějakou knihu, článek, učebnici nebo pracovala. Přísahám. Téměř pravidelně jsem ale litovala akcí, kam jsem šla jen proto, že mi bylo trapné odmítnout, nebo šlo o člověka, se kterým jsme navzájem udržovali kontakt jen proto, že se známe většinu našich životů. 

Nespočítala bych, kolikrát se mě někdo snažil přesvědčit, jak zavrženíhodně mrhám svými nejlepšími léty. Reakce na můj program a aktivity byl mnohdy horší, než kdybych někomu řekla, že plánuji teroristický útok. Místo s judikaturou doma, bych měla být s přáteli venku. Místo hrnečku kafe bych si měla vychutnávat drinky a namísto konverzací o aktuálním dění nebo čemkoliv neosobním bych spíše měla řešit, kdo se s kým dal dohromady. Neznamená to, že si hraju na něco lepšího, nicméně už nemám potřebu sama sobě kazit náladu tím, že to budu poslouchat, chodit někam, kde akorát počítám minuty do odjezdu domů, nebo kde se mi akorát někdo snaží namluvit, co bych měla a neměla chtít a dělat se svým časem.

Každý den se budím s radostí. Státní zastupitelství je to nejlepší, co se mi za studium stalo. Píšu odbornou práci, která je kontroverzní, ale kterou bych za rok ráda rozšiřovala na diplomku. Nechávám si prostor i na plytkou beletrii, která mi nedá víc než další příběh, protože miluji čtení krásných knih jako činnost a protože mě baví příběhy sbírat. Jsem šťastná z toho, když mám diář narvaný zajímavými přednáškami a akcemi, křesty knih, směnami v práci a vizemi. 

Jsem zvyklá na to, že se okolí těžko chápe, že to není póza, ale že mi je takhle opravdu nejlépe. Mám tolik úžasných zkušeností, zážitků a příležitostí, neměnila bych. I když je to pro okolí nepochopitelné, spousta mých činností je osamělá - ať už psaní práce, studium (většina stejně probíhá mimo výuku), tvůrčí psaní. Upřímně ale mohu říct, že se cítím šťastná. 

Stinnou stránkou je, že mi nic, čeho dosáhnu, není dost. Neustále bych chtěla být o dva kroky dál, dny mi jsou krátké, neustále mám pocit, že nestíhám, a snadno se dostanu do myšlenkové smyčky, ze které je heslo ven pouze přiznáním: nevím nic, jsem nemožná. Mám ale čisté svědomí v tom, že se vše snažím dělat, jak nejlépe dovedu. Zbytek ukáže jen čas. 

Vždy jsem se nudila výhradně u činností, u kterých jsem se podle ostatních chovala tak, jak by se dívka v mém věku měla chovat. Jakmile jsem sama sebe začala poslouchat a stala se sobě prioritou, vše se začalo měnit. Jsem pyšná na to, že mám tak "nudný život". Jsem sama sobě slunečnicí a přesně vím, za čím má pro mě smysl se otáčet. 

Okomentovat

6 Komentáře

  1. Ahoj, ráda bych podotknula, že jsi jako z filmu. Přeci jen tam lidé, co pomáhají nejvíce a jsou často i main characters jsou workoholici, co milujou svojí práci. Ne každý to tak má a možná proto i spoustu lidí upouští ve volném čase páru. Teď přidám i trochu té osobní zkušenosti - já dělám telefonistku studený kontakty a jestli jsem něco nikdy dělat nechtěla bylo to tohle. Jenže to bylo jediný, kde mě vzali a já nechtěla na pracák. Sice je to totálně mimo mou komfortní zónu a jsou dny, kdy mi to prostě nemluví, nechce se mi a moje asociální já by nejradši spáchalo harakiri. No každopádně jsem se dostala do velmi úspěšného, ačkoliv pro mě zatím složitého oboru, kam jsem si myslela, že se nikdy nepodívám. Pořád by mě lákalo jít na vysokou, rozšířit si obzory, ale teď to prostě finančně nejde, potřebuju makat a vydělávat peníze a ne se rozvíjet. Zajímaly by mě mezinárodní vztahy a diplomacie, což podle spousty známých "není škola" a budu pak další řadový člověk k ničemu. Na to já obyčejně říkám, že mě přeci nejde o to mít na něco papír, ale o to, kam mě to posune v mé hlavě, co nového se naučím a dozvím. Škola mi chybí a přijde mi, že takto hloupnu. Potřebuju být věčně v tahu, věčně někde být nebo něco dělat, jinak moc přemýšlím a pak i když nic nedělám si přijdu ze všeho tak vyčerpaná, k ničemu a je to znát i fyzicky. Poslední dobou je to spíš ta druhá strana mince, ale snažím se zlepšovat v rámci práce, angličtiny i v rámci blogu. Do toho se hodně věnuju rodině a přátelům, abych už nikdy nemusela litovat až mi někdo odejde, že jsme s ním nestihla nic prožít nebo se rozloučit. Právo je skvělý obor a já věřím, že ty jsi člověk, který tam sakra patří a ještě pomůže spoustě lidem. Držím ti palce a na společenský normy se vyprdni, společnost je prohnilá a nestojí za to.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mockrát děkuju za komentář! Vážně mi to vyrazilo dech. Fandím Ti, klobouk dolů - překonáváš se, posouváš a především děláš něco, co Ti dává smysl, byť naprosto chápu, že to musí psychicky i fyzicky vyčerpávat. Raději se přehltit než moc přemýšlet... úplně se v tom vidím. Naprosto sdílím Tvůj postoj ke komentářům "není to škola", "další řádový člověk k ničemu", jsem na to fakt alergická. Děkuju, že jsi zmínila věnování se rodině a nejbližším, abys pak nelitovala, až někdo odejde, taky na to (obzvlášť právě v tom rodinném kruhu) často myslím, asi je to i tou bláznivou dobou, člověk fakt nikdy neví, co a kdo bude zítra.

      Ještě jednou moc děkuju!!!

      Vymazat
  2. Tomu moc dobře rozumím. Taky jsem byla vždy divná a nudná a to už na střední, protože ani tehdy jsem neměla ráda různé akce a párty. Na VŠ se to nezměnilo a taky mě ty řeči ostatních hrozně ubíjely. Jsem ráda, že nejsem sama.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za komentář, taky jsem ráda, že v tom nejsem sama. Hlavní je, že děláme, co nám dává smysl a jsme spokojené s tím, jaké jsme. Neměnila bych :)

      Vymazat
  3. Hele, já už ve školce jsem se ráda stahovala do svého oblíbeného kouta a tam jsem si v klidu hrála. Když jsem chodila na základku, tak jsem si ve volném čase raději četla, poslouchala oblíbenou hudbu, psala příběhy, než abych chodila ven s lidmi, od kterých se stejně dočkám přinejmenším blbých keců a přinejhorším výsměchu. Ani na střední škole se moje zvyky nezměnily.
    Já si sice ráda někam zajdu. Ale jen když mám náladu a s lidmi, které mám ráda. Jinak to myslím nemá smysl.
    A ještě taková perlička. Když přišly ty lockdowny, absolutně jsem nechápala, proč se z toho všichni tak hroutí. Můj způsob života se prakticky nezměnil jelikož mám svůj osobní lockdown už mnoho let. Prakticky chodím akorát do práce, do obchodu pro jídlo a drogerii a do přírody. Mě to úplně stačí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jasně!! Hlavně ať je každý spokojený sám se sebou a se svým programem :) Chápu tvůj pohled na lockdown, neměla jsem ho tolik rozdílný, nicméně věřím, že když je někdo extrovert a kontakt s lidmi ho nabíjí, chápu, proč se někdo hroutí. Nemluvě o nemožnosti navštěvovat rodinu, obecně strach... Neviděla bych to tak černobíle :) Děkuju za komentář!

      Vymazat

Moc děkuji za každý komentář! :)