Jak jsem čtyři roky žila v bolestech aneb dojímám se z účinné léčby

Zvažovala jsem, jestli tenhle příspěvek vydám, protože jsem snad nikdy nic tak osobního veřejně neventilovala. Když jsem ale dnes celou cestu na nákup slzela štěstím, že i tak bazální věc je neutrální a nebolestivá, rozhodla jsem se o svůj příběh alespoň v obecné rovině podělit.

Před čtyřmi lety jsem měla poprvé akutní zánět ledviny. Antibiotika, zahojeno. Potom další. A další. Následně jsem už v krvi a moči neměla indikátory zánětu, ale bolest nepolevovala. Prakticky nikdy. Celé čtyři roky. Střídala jsem doktory, obory medicíny, léky, doporučení. Různé diagnózy, které se vždy vyvrátily - od prostých až po velmi vážné. Téměř bez výjimky se operovalo se dvěma scénáři:

a) jste nadměrně senzitivní, protože není viditelná příčina bolestí, které popisujete;

b) máte posunutý práh bolesti, protože jinak není možné, abyste takhle fungovala s bolestmi, které popisujete. 

V obou případech jsem si připadala jako kráva a zpochybňovala jsem svoje prožívání. Velmi často. Je to zkušenost nepřenositelná a mým cílem není se tu litovat nebo něco takového chtít vzbudit v ostatních. Protože ale konečně zažívám to, že jsem bez bolesti, jsem paradoxně až teď schopná reflektovat, jak moc mě chronická bolest ovlivňovala. 

Hlavní problém byl v tom, že při ustavičných intenzivních bolestech pro moje tělo bylo fyzicky nemožné si odpočinout, ať už spánkem či jakoukoliv jinou relaxační metodou. Odpočívání pro mě bylo vlastně o to víc frustrující, protože jsem se po něm cítila akorát psychicky hůř. Velmi nedávno jsem konečně dostala škatulku s diagnózou, jejíž léčba zabrala naprosto okamžitě. Stačilo pár infuzí a další metod podpůrné léčby. Necítím bolest. Nezvyk. Je to nepopsatelná změna a fascinuje mě, kolik věcí se tím každodenně mění. Rovnou chci zmínit, že jsem stále pokorná, vím, že toto onemocnění může (a bude) přicházet ve vlnách, zdaleka není vyhráno. Ale už se ví, co to je a co na to zabírá. 

Přijde mi, že jsem odhodila neustálou tenzi, jelikož chronické bolesti jsou ve finále nejnáročnější na hlavu. Cítila jsem každý den tlak z toho, že je pro mě i naprosto běžný program náročný, musím se do domluvených věcí nutit, protože prostě nemám sílu. A vím, že o to víc budu muset energii nabírat později. Teď řeším pouze to, jestli se mi někam chce, nebo nechce. Krom toho, že odpadl hlavní důvod toho, proč se mi kamkoliv nechtělo, je to nesmírně uvolňující. 

Velkým objevem je to, že se po šlofíku cítím odpočatěji. Po sauně jsem skutečně uvolněná. Odpočinek představuje skutečně odpočinek. Nemůžu se teď nabažit toho, že opravdu jde nabrat energii. Musela jsem si dokonce na "me time a selfcare" pořídit samostatný diář. Ano, musela. 

Celkově postupně pozoruju rozdíl ve vnímání vlastního těla. Přijdu si na něj snad poprvé za život pyšná, co všechno dokázalo vydržet, přijde mi paradoxně vlastně dost ve formě a líbí se mi. Wtf. Dělám mu radost. Mlsám (vážně!). Úplně jinak se mi o sebe stará. Cítím v sobě fakt klid. 

Jsem pokorná a vím, že se symptomy budou vracet a že v budoucnu může přijít celá řada jiných zdravotních komplikací. Nicméně to, že jsem po čtyřech letech bez bolesti, je pro mě to nejlepší, co se mi kdy stalo. Užívám si komentáře "ty jo, něco je jinak..nejsi ostříhaná?", "hezký, jak máš dobrou náladu". Zase jsem radostná.

Přeju vesmírně síly těm, kteří svádí jakýkoliv niterní boj. Přeju trpělivost s tím, jak má okolí poznámky na to, že to na vás ale není vidět, tudíž to nebude tak hrozný. Přeju podporu všem, kteří v nějaké fázi o své bolesti přestali mluvit, protože by to bylo to jediné, co by s kýmkoliv řešili a chtěli se alespoň chvíli necítit nemocně. Přeju kolem sebe mít skutečnou oporu. Přeju všem naději. Přeju dobrý zprávy. Úlevu.